Už jste přemýšleli, že by mohlo být víc světů než tento?

Červen 2007

Shira - V zajetí přízraků

16. června 2007 v 23:22 | Damson |  Příběhy Arnykie
Jak vznikl svět?zeptala se a její vlastní myšlenky se šířily ozvěnou.
Jediným slovem.
Z čeho?
Z nicoty.
A světlo?
Z temna.
Ticho se prohlubovalo, s postupující nocí se stávalo skoro hmatatelným, jako by bylo bytost z masa a kostí. Vznášelo se všude kolem ní svou dotěrnou přítomností, starší než cokoliv na zemi. Před očima jí tančily stíny vlastních představ, bludů a závratí, které jí zbavovaly zdravého rozumu. Pokud ještě nějaký měla.
Neklidně se převalila na bok, zorničky roztažené, mírně se třesouc zimou,která byla také pouze klamem, dotekovou fata morgánou. To byl jeden ze vzácných okamžiků, kdy byla při vědomí, sama sebou. Jinak žila v zajetí vlastních přízraků,které si braly různé tváře z její minulosti a dětských nočních můr. Nebo žádné tváře neměly. A ti byly nejhorší-představovaly vše dohromady. Sebevraždu její matky, epidemii,kterou jako dítě přežila jen zázrakem, strašidlo pod postelí, chlad a naříkání větru, to věčné osamělé kvílení…A do toho zimu, takovou která zachvátí celé tělo, nesnesitelný třas z osamělosti, prázdnoty a vytrženosti vlastního já.
Zešílela jsem?
Ano.
Pak nastalo ticho,dlouhé jako vývoj země a ona jenom ležela a byla prázdná. Někde vysoko nad ní svítily hvězdy a ona nevěděla,jestli jsou také klamem a nebo produktem propadlé střechy. Pravděpodobné bylo oboje.
Pak přišel on, jemně ji hladíc po vlasech šeptal slova,kterými se tiší malé děti po nočních můrách. Na to je ještě brzy,pomyslela si,protože můj život je noční můra a ta ještě nekončí.A pak jí vytryskly slzy zoufalství, protože věděla, že je také přelud a chtěla ho odehnat od sebe,odstrčit ho a zároveň ho chtěla sevřít v náručí,prostě ucítit lidské teplo i když věděla, že už ho stejně cítit nemůže. Prolévala hořké slzy, potoky slz, které si také pouze představovala a nebralo to konce.
,,Bolí mě hlava,"pronesla malátně posadivší se do polorozpadlého kamenného trůnu.
To ty sny,odvětila bytost výsměšně.
,,Já vím….Trvalo to snad celou věčnost, ukazovaly mi příšerné věci,některé, které znám a spoustu dalších,kterým nerozumím."
Ve skutečnosti jsi blouznila jenom týden.
Ticho.
,,Co to znamenalo?"Byla bledá ještě více než obvykle snad v předzvěsti blížící se změny, možná celé řady změn, velkých změn, ze kterých se třásla po celém těle.
Že ti zbývá už jen velmi málo času,čarodějko,odvětila bytost bez obvyklé škodolibosti v hlase. Řekla to věcně, vážně a snad…starostlivě?Ne nebyl to strach o ní, ale o to, co má vykonat.
,,Velmi málo času do čeho?"zeptala se dutým hlase plným rezignace, ale i strachu.
Než se staneš přízrakem úplně.

Gelnem Nar Esen Tanar II - Noční Oběť

13. června 2007 v 17:17 Příběhy Arnykie
Dneska, byl výjimečný den, nažebral si a přivydělal spousty jídla. Oproti jiným dním to byl pro něj takový malý svátek. Byla to známka toho, že město začíná bohatnout a mohlo si dovolit živit chudáky jako byl on, kterým nezbylo zhola nic, kromě otrhaných hadrů co měli na sobě. Beren nebyl tak otrhaný jako jiní, protože měl svůj sen, který si chtěl stůj co stůj splnit, a tak o svůj vzhled pečoval. Samozřejmě v rámci možností. I když válka dávno skočila stejně mu zničila život. Jeho rodiče přišli o živobytí, o farmu, která je živila. V jednu chvíli měli všechno co potřebovali, střechu nad hlavou, jídlo, rodinu a budoucnost. A válka mu stejně vzala postupně úplně vše. O otce přišel, když se snažil vydělat peníze na jídlo a obnovu farmy. Matka zemřela na nemoc, kterou získala v činnosti, kterou předtím pohrdala a měla ji za smilstvo. Sourozenci umírali postupně, umrzali, umírali hlady a klátili je nemoci. Jediné co mu zůstalo byla hrdost a odhodlání, no a teď měl i to jídlo. Vše o co přišel chtěl obnovit, nikdo ho ale nemohl zaměstnat, sami měli málo. Tak alespoň pomáhal za zbytečky jídla. Ale zlá doba ustupovala a lidé, kteří ho znali mu dávali postupně více jídla a někdy nějaký ten penízek za jeho pomocnou práci, konečně se blížila doba kdy se jeho sen začne vyplňovat. Někde ho přijmou na trvalo a bude dostávat výplatu a za ušetřené penízky postupně začne obnovovat farmu. Začne od malého domečku s malilinkatým políčkem, časem si koupí krávu pro mléko a pak to bude jen lepší a lepší. Sice to bude dřina, ale bude mít jistotu, ne jako doteď, kdy žil ze dne na den a bál se jestli se zítra vůbec sežene něco k jídlu. Z farmy si bude získávat postupně jídlo do té doby než ho farma u živý a pak se ožení bude mít rodinu s kupou dětí. "Ale teď zpět do reality, přede mnou je ještě dlouhá cesta," pomyslel si a dál si to štrádoval směrem k jeho improvizovanému obydlí.
Beren si to vesele ubíral ulicemi a uvědomil si, že za jeho situaci nemůže tak docela válka, ale ten bastard "hrabátko" Alexandr Zemard. Zaťal pěsti popřál mu všechno nejhorší a přál mu to samé co se stalo jemu, "Ať si zkusí žít, když přijde o všechno co má a co zdědil, po předcích. Ať se potlouká po místech pro něj nehostinných, všemi opovrhován a nenáviděn, ať nikde nenajde klid a mír." A tak chudák Beren, který si vyléval svou spravedlivou nebo možná jen oprávněnou zlobu, skončil mrtvý. Jeho tělo dopadlo mrtvé na zem, aniž by si to uvědomil. Možná, že kdyby byl pozorný tak by nezatočil do špatné uličky, než kam zamýšlel a možná by si všiml vraha, který ho zabil a vyřízl mu srdce. A pak by se nemusel nad ním sklánět zvláštní člověk, který si prohlíží jeho vzpomínky. Vůbec by všechno bylo jinak, jiná oběť a jiný příběh.
* * *
…Krev milí žáci, je nejen životodárná tekutina, která vám koluje v žilách, ale je i nositelem emocí a vašich vzpomínek. Pokud bude dosti vnímaví pak budete schopni tyto emoce vnímat a rozpoznat je. Nejdříve se naučíte z chutě vzorku krve poznat, co se zraněnému člověkem stalo a jestli nedošlo například k otravě. Z chutě poznáte jakou nemocí je objekt nakažen a také jaký má charakter. A z tohoto poznáte, jaký druh léčby použijete, protože každý tvor potřebuje jinačí přístup k léčení. Na některé budete muset být tvrdí, jiné bude stačit pohladit a říci jim vstřícné a uklidňující slovo a některé musíte prostě ukecat, aby se uklidnili a přesvědčili je, že se uzdraví a pak budete pokračovat v léčbě. Pak se naučíte z chutě krve poznat i emoce. Sice ze začátku budete mí ti chaos z toho co ten tvor cítí, protože každý tvor jest velice komplexní a svým osobitým způsoben komplikovaný. Ale jen co se vaše smysli zbystří, pak bude schopni rozlišit jednotlivé emoce, budete schopni tyto emoce filtrovat a zaměřovat se na pouze na vybrané. Jakmile dosáhnete vyšší úrovně v této léčebné technice, tak pak si začnete všímat, že kromě pocitů v krvi koluje i minulost léčeného objektu. Pak budete moci v krvi číst jako v knize. Ale tuto schopnost bude využívat opravdu zřídka kdy, například když budete vědět, že nemocný jisto jistě umře tak si zjistíte o koho se jedná a jaké příbuzné máte informovat o smrti a kde se nalézají. Nebo pokud přijde humanoid o jazyk, kterým by mohl mluvit a další podobné případy, sami poznáte kdy a jak budete tato schopnost potřeba…
- z učení Mistra -
* * *
…Jo to bylo všechno hezký, ale jaksi nám opomněl říci co všechno se dá dalšího udělat. Nějak se nezmínil, pokud to vůbec věděl, že pokud člověku vypijeme krev téměř do poslední kapky tak pak budeme mít jeho kompletní vzpomínky a myšlenky. Nezbude zněj nic jiného než prázdná schránka, která vede vegetativní způsob života. Ale nebude moci umřít, protože vám patří kus jeho duše, jeho identity. Pak po této intervenci ovládáte jeho tělo a jeho zbytky mysli. Říkám, že lepšího služebníka neseženete. Zombie, kostlivci a ghůlové jsou nemrtví a to je jejich nevýhoda, skoro všichni je poznají na první pohled, ale tito ovládaní jsou pořád živými tvory, tedy skoro živými, chahahhaaaha…
- kázaní zatracených -
* * *
Gelnem Nar Esen Tanar se skláněl nad Berenem s rukou na jeho spáncích a s ukazováčkem v ústech si prohlížel jeho poslední vzpomínky. Viděl jen mlhavou siluetu postavy, která se vynořila ze tmy. Jediným jistým smrtelným úderem srazila svoji oběť na zem, kde mu vyrvala jeho srdce. Tohle nebylo dobré, z oběti toho moc nezjistil a sledovat vraha tak dlouho po vraždě bylo pro něj nemožné. Když už nic Gelnem nemohl zjistil, rozhodl se vydat na průzkum města.
Gelnem procházel městem. Noc, která se snesla před pár hodinami na město, vytvářela klid. Lehký vánek se proháněl v ulicích, temné mračna na obloze neustále zakrývali srpek měsíce. Všude bylo ticho, zdálo se jako by tento klid nikdo nechtěl narušit, dokonce nebylo slyšet ani cupitání nožiček krys, které patřili k městu stejně jako lidé. Z kopce na kterém stál, viděl osvětlené ulice ve čtvrti bohatých obchodníků a měšťanů, kteří měli svojí vlastní ochranku, takže nějaký vrah neuváděl v neklid.
Emoční smog se postupně rozplýval, vznášel se nad městem jak barevné chuchvalce mlhy, konečně už mohl Gelnem používat své smysly téměř na plno. Město vypadalo klidně a v něm musí být někde onen vrah. "Vražda a zrovna tato brutální zanechá i v té nejchladnější mysli svojí stopu, protože každý kdo něco takového udělá, má proto nějaký důvod, který se tímto naplní. Hledání empaticky vraha bude mravenčí práce, ale zkusím to," přemýšlel Gelnem. Posadil se na zem do meditačního sedu, zhluboka se nadechl a vydechl, zavřel oči a začal vnímat pocity z města. Mysl se odloučila od těla a plula v mnoho barevném víru emocí. Gelnem nevěděl v podstatě co má hledat, hledal něco a věřil, že až to něco najde tak to pozná. Ten kdo zabil všechny ty lidi, je nějaká výjimečná osobnost dosti se odlišující od ostatních lidí, pokud to vůbec byl samozřejmě člověk. Jak tak proplouval duchovní sférou emocí, zjišťoval, že to co vypadalo ze začátku jenom jako těžká mravenčí práce, se stala prakticky nemožná věc. Stěží vnímal hranice mezi jednotlivými vědomími. Tréninky, kterými procházel, byli pouze na pozorování zvířat v lesích. Většina zvířat má jednoduché emoce a tak se dali jednotlivé druhy, celkem z jednoduchostí rozlišit, ale toto město bylo na něj moc velké sousto. Jak tak se tak vznášel v tom guláši pocitů, snažící se pochopit principy toho co vidí a cítí, znenadání se několik vědomí vyjasnilo se škodolibým pocitem násilnictví. Pozdě pochopil, že se nezlepšil ve vnímání, ale to se pouze pár rváčů objevilo přímo vedle něj. Už nestačil nijak zareagovat a skončil v bezvědomí. Na mysli mu jen vytanula vzpomínka na Mistrova slova: Discas oportet, quamdiu est, quod nescias.