Už jste přemýšleli, že by mohlo být víc světů než tento?

Květen 2007

Hideky a Kaori

18. května 2007 v 13:40 | Damson |  Postavy Trojsvětí
Hideky Asakawa byl dítě štěstěny. Narodil se jako jediné dítě bohatých rodičů, chodil na nejprestižnější školu v Tokiu, měl spoustu kamarádů, nejlepší studijní výsledky v ročníku a na každém prstě deset obdivovatelek. Snad každá dívka na škole by zemřela pro jeden jeho úsměv, ale jeho srdce patřilo jenom Yurii, nejkrásnější dívce z celého Tokia a tomu nejroztomilejšímu stvoření na světě. Jeho život byl jako blankytné letní nebe prozářené slunnými paprsky, bez jediného mráčku na obzoru. A přesně takové bylo v pátek, 17.května roku 1980, když se Hideky v podvečer vracel ze školy z odpoledního vyučování a po tréninku se školním fotbalovým mužstvem. Svaly ho po hodinovém běhání příjemně bolely, cítil na tváři vánek a ve vzduchu léto. Přidal do kroku, co chvíli přivíral oči a chtělo se mu zpívat. Co do toho, že by ne něj kolemjdoucí koukali jako na cvoka!Vždyť bylo léto a nejkrásnější den v Hidekyho životě, neboť dnes večer pozval Yurii na večeři do nejlepší restaurace ve městě. Měl to být jejich nejkrásnější večer, už si představoval její zlaté vlasy svázané šátkem, bleděmodré šaty,které budou pouze spoře zakrývat božské tělo jeho lásky..Její sladký úsměv, ruměnec, co jí polije tváře, až jí konečně řekne že jí miluje...západ slunce, teplo její dlaně, něžné polibky...
V té chvíli zamyšlený a šťastný Hideky vstoupil na přechod jen několik bloků od jejich domu. A aniž si to uvědomil, za několik vteřin zemřel.
Když otevřel oči, už tam seděla. Na první pohled nepříliš přitažlivá dívka s liščím obličejem a melancholicky přivřenýma očima. Seděla jen pár metrů od něj na obrubníku a usmívala se.
Co je mi do ní, pomyslel si. Musím vstát a jít za Yurií...Chtěl na ní zavolat, ať mu pomůže a uvědomil si, že se nemůže ani pohnout. Nechápal proč, dokud nezahlédl velkou temnou louži pod vlastním tělem!Pak si vzpomněl na zvuk brzd, náraz, bolest, let vzduchem a tmu..Chtělo se mu zoufale vykřiknout, proklít toho řidiče, co ho přejel a nechal ležet na silnici. Pak si vzpomněl na dívku. Bál se, že mezi tím odešla ale když se podíval na chodník, pořád tam seděla. Zoufale se na ní usmál a přemýšlel, proč už dávno nezavolala záchranku. Dívka se zvedla, odhodila si dlouhý pramínek vínově červených vlasů z očí a pomalu přešla až k němu. Nepospíchala a pořád se tak nepřítomně usmívala.
Je blázen, pomyslel si Hideky. Ve svých 19 letech umírám a jediný kdo by mi mohl pomoct je bláznivá holka.
,,Ahoj Hideky,"usmála se na něj a vzala ho za ruku, jako by se nechmelilo. ,,Já jsem Kaori."
Je cvok...Ona je vážně cvok!
,,To se pleteš...Nevím, kdo je to cvok, ale já jsem průvodce do světa mrtvých. Možná by si řekl anděl smrti."Zamyslela se, jestli to řekla správně a na čele se jí objevily legrační vrásky. Pak jako by si na něco vzpomněla, celý obličej se jí rozzářil a udeřila se dlaní do čela.
,,Úplně sem zapomněla, že s tebou můžu mluvit až umřeš...Jestli by ti nevadilo, že bych počkala támhle stranou..?"pronesla skoro omluvně.
V Hidekym by se krve nedořezal. Měl chuť jí seřvat, že se mu teda rozhodně nechce umřít a ať s tim kouká něco udělat. Vzedmula se v něm taková vlna vzteku, že sebral sílu a chytil jí za ruku. Pak v něm něco explodovalo a Hideky ztratil vědomí.
Když otevřel oči, pořád tam seděla. Musel si opravit první dojem, nevypadala jako blázen a navíc byla docela hezká, když jí z tváře zmizel ten nepřítomný výraz. Teď vypadala skoro smutně. Posadil se, protáhl si ruce a zahleděl se jí do očí, hnědých jako čokoláda.
,,Co se stalo?"
,,Nevím, ale něco je špatně..."
,,A co?"
,,Třeba to, že žiješ."Odvětila omluvně.
Chtěl na ní začít řvát, že na tom není nic špatného a pak se zarazil. Ještě před chvílí ležel v louži vlastní krve a umíral..A teď mohl chodit,mluvit jako by nic. Rychle se štípl do ruky, aby se ujistil, že není po smrti.
,,Žiješ,"ujistila ho dívka. Kaori, vzpomněl si.
,,Co se stalo?To si udělala ty?Zachránila si mě?"
,,Ne...myslím že si to spíš udělal ty,"odvětila zamyšleně. Nakrčila u toho nosík a nadzvedla obočí. ,,Jenom nevím jak..."
,,To já také ne,"vyhrkl překvapeně. A doopravdy-neměl o tom ani nejmenší ponětí.
,,Budu se na to muset zeptat...Nekoukej na mě tak překvapeně, mám tě na seznamu mrtvých a když tě nepřivedu, budu mít problémy.."Vysvětlovala.
Hideky si mezitím začal připadat jako v nějakém dost nepovedeném snu.
,,O.K. Ať je po tvém...Kam mě vlastně chceš odvést?"
,,Do světa duchů, přece.."odvětila, jako by se jednalo o tu nejprostší věc na světě.
Pokud si Hideky představoval svět duchů jako ztemnělé, pusté místo, naplněné křikem trýzněných duší, byl zklamán. Připomínal mu spíše několik spojených kanceláří, propojených chodbami, kde neustále pobíhaly podivní tvorové a volaly podivné věci, jako:,,Mám tu těch deset mrtvých z té autobusové nehody", nebo:,,Našla sem složku té dívky, co se dneska v 16:21 středoevropského času oběsí". Nejvíce ho zajímaly právě dveře s cedulkou NEHODY A NÁHODY, ale než stihl nakouknout, Kaori ho táhla pryč. Doslova a do písmene ho odvlekla do malé kanceláře s cedulkou PRINC KOENMA, která nebyla vůbec zajímavá. Chtěl jí říct, že na ní počká venku, ale to už ho Kaori strčila dovnitř. Jeho největší zklamání přišlo ve chvíli, kdy si uvědomil, že uvnitř není žádný princ, ale široce se usmívající modrovláska.
,,Ahoj Kaori...Konečně si zpět. To je ten mladík, co ho přejelo auto?"zeptala se s živých zájmem.Hidekymu ztuhnul úsměv a měl chuť jí pěkně od plic říct, že na tom není vůbec nic fascinujícího.
,,A....Ahoj Botan. Víš, hledám prince KoEnmu...Mohla by si mi říct, kde je?"otázala se Kaori a trochu nejistě se rozhlédla po místnosti.
,,Hm...To by asi nešlo. Princ KoEnma má teď moc práce, jsem tu jako záskok,"pochlubila se modrovláska, ,,Mohla bych vám nějak pomoct já?"
,,Myslím že ne...Počkáme."
,,Může to trvat i několik dní.."
,,Tak to v žádném případě,"vybuchl Hideky, na kterého obě dívky zapomněly. ,,Já mám dneska rande a hodlám na něj jít a na nějakého prince Kohykoho vám kašlu."
,,KoEnmu..."
,,To je fuk..."
,,Ty si předně mrtvý, pokud si vzpomínám..."pronesla Botan trochu škodolibě a usmála se na něj.
,,No a to je právě ten problém..."zahuhlala Kaori.
,,Co?"nepochopila modrovláska.
,,On tak trochu...jak bych to řekla..."
,,Prostě sem neumřel,"dokončil za ní Hideky, kterého to přestávalo bavit a povzdychl si. Koutkem oka zachytil, že na něj Kaori vrhla vděčný pohled.
,,Jak jako že není mrtvý??"Vyděsila se Botan.
,,To je právě to, co nevíme."
Na chvíli nastalo ticho.
,,Mohla bych se prince KoEnmy dojít zeptat", navrhla Botan neochotně a aniž by čekala na jejich souhlas, odešla.
Od té chvíle Kaori neřekla ani slovo. Seděla, sledovala vlastní dlaně a tvářila se neutrálně. Hideky si zatím prohlídl obsah pracovny, ale po několika minutách ho to přestalo bavit. Začaly ho bolet záda a chtěl se jít projít, ale nevěděl jestli může. Taky se bál, že by se sám ztratil nebo narazil na někoho či něco, co by se mu nezamlouvalo. A tak seděl, koukal do zdi a počítal minuty, které se táhly pomaleji než stádo krav přes silnici v Indii. Po té nekonečně dlouhé době se konečně otevřely dveře, ve kterých se objevila Botan.
,,Tak už sem zpět...Princ KoEnma se znovu podíval na celou věc a zhodnotil váš případ jako mentální propojení dvou bytostí které náhle sdílejí dohromady své životní energie.."Pronesla důležitě.
,,COO?"Hideky i Kaori na ní nechápavě koukali, jako by právě spadla z marsu a říkala něco o dovolené moře.
,,Jak to mám vědět?"rozhodila rukama Botan. ,,Prý mezi vámi vzniklo pouto, které způsobilo, že Hideky neumřel. On ani nemůže umřít, protože je spojený s tebou a ty už mrtvá si,"usmála se nejprve na Kaori a pak na Hidekyho.
,,A to znamená co?"Zeptali se oba naráz.
,,Že dokud to pouto bude existovat, musíte být neustále spolu. Nemůžete se rozdělit."
,,To se mi snad zdá...Já mám dneska rande. Nemůžu tam přijít s další holkou, to by mě Yurie zabila!"zaskučel Hideky nešťastně.
,,Neber si to tak..."Utěšovala ho Botan.
,,A kdo nás tedy toho pouta zbaví?"otázala se Kaori, která mezitím pobledla do odstínu tmavá křída.
,,No to je trochu problém...Nevíme jak vás toho zbavit a momentálně ani není čas to zjišťovat.. Takže princ KoEnma rozhodl, že než vyřeší všechny důležité problémy, zbaví tě dočasně funkce a nechá tě na Zemi.Není to bezva?"
Kaori zaskučela a Hideky slyšel jak si mumlá něco o tom, že to může trvat i dvacet let. Pobledl tak, že s ní mohl směle soupeřit, takže vypadali, jako dvojice, co se právě vrátila z centrifugy.
,,Ale kam Kaori půjde?"zeptal se, obávaje se nejhoršího.
,,No...nemůžete se rozdělit...Takže k tobě domů."Usmála se Botan, jakoby se jí právě povedlo rozluštit záhadu bermudského trojúhelníku.
Kaori - anděl smrti - umění boje 50, léčení 20, rychlost 30
Hideky - umění boje 20,síla 40, rychlost 10, štěstí 30

Havran IV.

8. května 2007 v 14:42 | Zeldar |  Příběhy Arnykie
Pomalu otevřel oči. Nad ním se klenul ve vzduchu zdobený strop, který mu byl povědomý, byl doma. Okamžitě vyskočil na nohy a rozhlížel se kolem sebe, všechno poznával, takhle vypadal jeho pokoj když byl malý. Jak se tu ocitl? Náhle zaslechl křik ženy, zamrazilo mu po celém těle, staré vzpomínky jako by se vrátili z hloubky mysli a vynořilo se to, co už v sobě dávno potlačil. Znovu se ozval ženský křik, mužský hluboký hlas vysekával nadávky jednu za druhou, ozvala se rána. Vyběhl ven z pokoje a rozběhl se chodbou, z dálky slyšel ženské vzlykání. Běžel chodbou jak nejrychleji mohl, ale děsil se okamžiku, kdy dorazí na místo. Vtrhnul do místnosti a spatřil obrovitou, mohutnou postavu svého otce, jak se tyčí nad jeho pomlácenou matkou. Ležela na zemi, byla celá od krve zmlácená a v potrhaných šatech. Otec se na něj otočil a okamžitě mu jednu vrazil. "Co tady děláš? Koukej vypadnout." Skácel se na zem a do očí se mu vlily slzy. "Notak neslyšels! Vypadni!" Hleděl na matku, věděl, že by jí měl pomoct, něco v něm křičelo, aby se otci postavil a bránil ji, on ale jako by byl z kamene. "Otče!" Ozvalo se z druhé strany místnosti, všichni tři pohlédli tím směrem. Ve dveřích přímo naproti němu stál jeho mladší bratr. "Nech matku na pokoji, ty parchante!" ječel.
"Ty spratku!" Zařval otec a vrhnul se po něm. Havran seděl tam, kde dopadl po otcově úderu a nemohl se strachem pohnout. Zatím otec zápasil s jeho mladším bratrem. Otec byl samozřejmě jako muž, zocelený častým válčením, silnější. Po krátkém zápasení praštil s jeho bratrem o zeď, ten se sesul k zemi a rozkašlal se. "Ty malej hajzlíku, jsi celej po tý couře. Vymlátím to z tebe!" zakřičel otec a začal do bratra kopat. "Né," zasténala matka, tím si zasloužila několik kopanců do žeber. Havran na to vše hleděl jako přimražený, jeho pohled se setkal s pohledem jeho bratra, jako by mu říkal: "Pomoz mi, udělej něco." On však nemohl, děsil se otce jako ničeho jiného. Jeho bratr z posledních sil vstal, vytáhl z boty dýku a s zuřivým výrazem se vrhl na svého otce. Ten se vyhnul jeho úderu, chytnul svému synovi ruku a skroutil mu ji. Mladší bratr zaúpěl a využil veškeré své váhy a síly v nohách k tomu, aby se na svého otce vrhl. Oba se svalili na zem a chvíli se kutáleli po podlaze, pak se na chvilku zastavili jako by odpočívali, na podlaze na které leželi se začínala objevovat kaluž krve. Havranův otec se pomalu a trochu nejistě zvedl, byl celý od krve. Mladší bratr se nehýbal. Otec zíral na podlahu kde ležel jeho syn, pod kterým se rozlévala krev. "Ty vrahu! Vrahu!" začala křičet matka, tentokrát ji otec nekopal, jako zhypnotizovaný hleděl na zem. V Havranovy se probudila obrovská hrůza, chtěl být najednou pryč, co nejdál od mrtvého bratra. Vstal a rozběhl se chodbou, div se nerozkřičel, v hlavě stále viděl bratrův výraz, který ho prosil o pomoc. Proběhl dveřmi svého pokoje a najednou jako by se propadl do temnoty, všude kolem byla tma. "Zabil jsi mě! Zabil jsi mě!" Ozval se hlas, nevycházel odnikud a zároveň odevšad. "Zabil jsi mě, zabil jsi matku, jsi stejný jako on!" Havran byl zoufalý a třásl se strachy. "Nééé! Nejsem jako otec! Nejsem!" Hlas se znovu ozval tentokrát hlasitěji. "Zabil! Zabil jsi nás! Jsi jako on!" Chtěl znovu zakřičet, chtěl znovu odporovat, ale nešlo to, jako by oněměl, ty věty se opakovaly pořád dokola, bylo to k zbláznění, přál si umřít. V té chvíli si pomyslel, že je v pekle.
Vtom všechno přestalo stejně rychle, jako začalo. Seděl uprostřed mýtiny v krásném lese, který šuměl tím typickým uklidňujícím způsobem, jak to dokáže jenom příroda. Před ním seděla zvláštní žena, oblečená v tmavě fialových šatech, které kontrastovaly s okolní zelení. Nějakým zvláštním způsobem mu připomínala matku. "Zdravím tě, Alexandře," pravila a pohlédla mu do očí. "Kdo jsi?" Žena se záhadně usmála. "Víš, možná časem pochopíš. Chci, abys mi pomohl, chci tě přijmout za vlastního." Havran na ní nechápavě hleděl. "Za vlastního? Co po mě chceš?" Žena najednou pohlédla kamsi za něj do lesa. "Včas pochopíš, zatím sbohem Alexandře, zatím sbohem." Havran se ohlédl, mezi stromy pomalu přicházela překrásná hnědovlasá dívka s velikýma očima, byla oděná jen v listí. Chvíli od ní nemohl odvrátit pohled, ale pak se přinutil a pohlédl směrem, kde seděla ta zvláštní žena. Byla pryč. Znovu se otočil, ta překrásná dívka už byla u něj, usmívala se milým okouzlujícím a jaksi roztomilým úsměvem. Havran na ni zíral s otevřenou pusou. Dívka se jenom ještě víc usmála a dotkla se ukazováčkem pravé ruky jeho nosu. "Čas vstávat," řekla a
zachichotala se. Celý svět jakoby se Havranovi najednou propadl, najednou vše kolem ztěžklo, všechno se z měnilo v jednu bolest. Celý svět se propadl do tmy a proměnil se v jednu velkou tíhu a bolest.
Otevřel oči, nad ním byl strop malé jeskyně, kterou osvětlovala troška světla přicházející odkudsi zleva. Nadzvedl hlavu, aby si prohlédl místo, na kterém se nacházel. Ležel v malinké díře ve skále, tak akorát velké pro to, aby se do ní vleži vešel, celý byl přikrytý listím, jako nějakou péřovou dekou. Kousek od něj byl východ z jeskyně kterým, dovnitř vnikalo světlo, vedl kamsi nahoru. Pokusil se pohnout, ale celým jeho tělem projela bolest. Musím se dostat pryč,řekl si a ze všech sil se pokusil pohnout směrem ke vchodu. Posunul se sotva o pár centimetrů a do celého těla mu vystřelila taková bolest, že se mu zatmělo před očima, znovu se propadal kamsi do temnoty, bolest ustupovala a všechno se stávalo lehčí a lehčí.

Rioko – Mnoho druhů chyb

7. května 2007 v 23:39 | Damson |  Příběhy Trojsvětí
Chyby...Existuje mnoho druhů chyb, ze kterých se démon může poučit,protože je přežije, ale jen jeden, který ho bude stát život. Drzz jednu takovou udělal, když zataženého mokrého podvečera vstoupil do hostince ,,U Pískala."Tehdy ještě netušil, že za necelou hodinu bude ležet na podlaze mezi vlastními střevy a prosit o milost. Prostě vešel dovnitř a těšil se, že si za peníze,které dostal za prodej pašovaného zboží, užije hezký večer. Posadil se k holohlavému démonovy, který mu ze všeho nejvíc připomínal hlen z nosu, a začal s ním hrát v kostky. Už tehdy na sobě ucítil ten pohled, ale nevěnoval mu pozornost. A to byla další chyba. Ve chvíli, kdy zelenáč odešel ven močit, se ho dotkly studené ruce. Drzz málem nadskočil, ale ihned se uklidňoval:,,Je tu přeci plná krčma,nemůže mi nic udělat."Když se jí podíval do očí, chtěl vykřiknout, ale nemohl,protože mu svírala hrdlo.
,,To přece není možný.."chroptěl, ,,Máte být mrtvá..."
Třásl se jako v zimnici, takový chlad z ženy sálal. Cítil hrůzu, jakou nikdy nepoznal a byl před ní jako ochrnutý. Když ho táhla do pokoje v patře, ani neprotestoval. Surově s ním praštila na zem a sundala si kápy. Byla to ona, o tom nemohlo být pochyb. Neměla na sobě honosné šaty a byla hrozně strhaná a pohublá a přece to byla ona. Znovu se roztřásl, když se mu podívala do očí.
,,Má paní...."Nejprve začal popotahovat, ale pak už se jen válel na zemi, brečel jak dítě a líbal jí boty. Kdyby byl schopný rozumně uvažovat, věděl by, že mu to nepomůže. Znal Rioko a věděl, jak nakládá se zrádci.
Nakopla ho do zubů a tři mu vyrazila.
,,Nedotýkej se mě, hnuse,"vyprskla, jako by byl něco opravdu odporného.
,,Já..nechtěl. Přísahám!"
,,Nepovídej..."zasyčela až mu naskočila husí kůže. Kdysi, když jednou zapomněl zavřít okno do jejích komnat a jí ve spánku napadly dva démoni, ho zavřela do mučírny a osobně ho seznamovala s jejím obsahem. Několik dní. Ale tohle bylo horší, stokrát horší...
Proč sem jim to řekl?Proč sem se nenechal umučit, stáhnout z kůže, proč sem si vzal ty peníze?Proč?Šrotovalo mu v hlavě jako o život.
,,Zrádče!"Zařvala a jedinou ranou mu strhla kůži na polovině obličeje. Drzz zasténal bolestí, snad by i řval, kdyby si nepřekousl jazyk.
,,Hlupáku...Ukousl sis jazyk, abys nemohl mluvit?Mě to nevadí, umím odezírat ze rtů..A taky číst myšlenky, ale k tomu se nesnížím."
Věděl že lže. Její síla, jakou cítil nyní, byla pouze zlomek toho, co měla ještě jako lady Rioko de Minuviel, tehdy na Spáleném hradě. Přesto nepochyboval, že bude mluvit, i kdyby jí to měl napsat vlastní krví. I kdyby se kvůli tomu měl naučit psát.
,,Co proti mě tvůj pán chystá?"Otázku protáhla a panenky se jí stáhly, jako kočce. Náhle byla docela milá, ale Drzz věděl, že to je ještě horší než kdyby řvala. Mnohem horší.
,,Posílá proti vám čtyři lovce,"zahuhlal,ale Rioko to bez problémů odečetla. ,,Čtyři lovce...Smrťák, Mor, Ničitel a Stín,"přemýšlela nahlas. Pomalu přešla k oknu. Otočila se tím k němu zády, což byl nejvyšší výraz opovržení, ale Drzz se nehýbal, protože dobře věděl, že i za mnohem lepších podmínek by udělal dva kroky, možná tři. Pak by ho rozsápala.
Cítil jak mu začínají chladnout prsty. Pohlédl do rudé záplavy jejích vlasů a vzpomněl si na den, kdy se na Spáleném hradě objevila poprvé. Tehdy byla ještě dívka, trochu víc naivní a méně krutá. Vlasy měla delší než teď, vlnité a rudé jako víno. Splývaly jí až skoro ke kolenům. Drobný klenutý nosík, porcelánová pleť, krásně vykrojené červené rty. Nad očima barvy obsidiánu se zvedalo jemné obočí, jako křídla volavky. Měla na sobě skoro průhledné hedvábné šaty, které šustily při každém jejím pohybu. Nikdy ten zvuk nezapomněl...
,,Tenkrát ses stal mím otrokem,"pronesla Rioko a vytrhla ho ze vzpomínek. Otřásl se,když si uvědomil, jak jí opět podcenil.Vlastně na ní skoro zapomněl, takže když promluvila, trhl s sebou.
,,Jenomže teď si zrádce,"vplivla mu do tváře.,,A se zrádci nemám slitování. I když si mi pomohl,to musím uznat."
Do ztichlé místnosti, kde stále ve vzduchu vibroval její hlas, zaznělo kovové zařinčení. Nemusel se ptát co to je, její drápy mu už dělaly nejednu jizvu. Zvedl tvář, na které mu visely cáry kůže a naposled se jí podíval do očí. Pak ho překryl její stín a Rioko začala trhat jeho tělo na kusy.

Rioko - Sněhová královna

7. května 2007 v 22:11 | Damson |  Postavy Trojsvětí
Tma se vznášela nad lesem jako neodbytný roj komárů, vzduch houstl, až se skoro nedal dýchat. Něco viselo ve vzduchu a nebyly to jenom větve stromů, které vypadaly jako strašáci spálení mrazem. Bylo to něco, co pálilo v očích, zachytávalo se v ústech, jako chuchvalec chlupů, něco z čeho se potily ruce. A bylo ticho-nepřirozené, hnusné, vtíravé ticho.
Nechutné místo, pomyslel si stín, který splýval s okolní tmou pod povislými větvemi mrtvých stromů. Jako stvořené pro vyhnance...
A lovce.Lovce co číhá na neopatrnou kořist...Rozdíl mezi neopatrnou a opatrnou kořistí je ten, že neopatrná kořist přijde sama. Ještě neslyšel jejich kroky, neviděl jejich tváře, ale cítil krev, co jim pulzuje v žilách, roztepává spánky...Cítil pot, nervozitu, očekávání....Pak je zahlédl. Byli dva. Ošklivý, chlupatí démoni...Slabě čpěly démonickou energií, ještě před týdnem by z nich jediným pohledem udělal prach, ale stín nevěřil na zašlou slávu. Před týdnem bylo před týdnem a dnes, dnes...Navíc byl na hranici vyčerpání a v celém těle mu doznívala nejhorší bolest, jakou kdy v životě zažil. Bolest, proti níž je stahování z kůže sranda a smažení na rozpáleném oleji lechtání. Vzpomínka na ní se mu vracela každou minutu a živila jeho nenávist.
Blížili se, jako správní hlupáci se rozhlíželi do všech stran, ale stín nespatřili. Což jenom potvrdilo jeho domněnky o hladině jejich démonické energie.
Posílá na mě amatéry, pomyslel si stín s hořkou nenávistí. Tak moc mě podceňuje...
Už byli tak blízko, že by mu stačilo natáhnout ruku. Slyšel tlukot jejich srdcí, šumění krve, strach z toho místa.
Místo vám neublíží...Měli byste se bát mě...
Vynořil se ze stínů, jako správný stín nezpozorován. Prvnímu zaryl prsty do krku, rudá krev vyšplíchla a polila přízračně bledou zem. Držel pevně, krev ho polévala po nahém těle, stékala po tváři, rukou,nohou....Do noci zněl křik umírajícího. Druhý démon se na stín, který už nebyl stínem, ale ženou, vrhl, ale zakopl a spadl jí k nohám. Žena, v měsíčním světle bledá, oděná jenom do jeho paprsků a krve se krutě zasmála. Ten smích připomínal rozbíjené sklo. Démon, ležící na zemi si pomyslel, že žena je šílená. Tyhle oči prostě nemohly patřit zdravému člověku.
Podívala se na něj. Natáhla ruku, bílou jako mramor. Vzduchem se zvedla vlna nové, temné síly. Démon cítil, jak se mu začíná krev vařit v žilách, pak přišla tupá bolest v hlavě, jako by mu do ní někdo vstoupil a přehraboval se jeho myšlenkami.. Stále ji sledoval, neschopen jediného pohybu. Ta síla, přicházející z ženina srdce, do něj pronikala, do každé tepny, žíly...Když mu proudila celým tělem, měl pocit, jako by se z něj něco oddělilo, něco moc důležitého a tak začal řev nanovo. Řev plný zoufalství a hrůzy.
,,Už mi neunikneš,"zašeptala a ten hlas zněl jako šustění rákosí ve větru. Byl nepříjemně konejšivý, chladný a krutý. Démon za svůj život poznal spoustu krutosti, ale tolik, jako v této ženě, ji ještě na jednom místě neviděl. Byla v jeho očích učiněné zlo, temnota a ještě něco, pro co neznal pojmenování. Pak se jeho vědomí zhouplo, do očí se mu nalila krev a on přestal chápat kdo nebo kde je. Byl loutka bez paměti a bez vůle, loutka v jejích půvabných rukou.
Přistoupila k němu blíž, přiložila drobné rty k jeho uchu. Teprve teď si plně uvědomil, že je úplně nahá.
,,Jaké to je, přijít o duši...?"zeptala se a pohled zapíchla do jeho pohasínajících očí. Rty se jí stáhly do odporného, vítězné šklebu, když přikládala své drápy na jeho hrdlo. Když mu začala pomalými pohyby strhávat kůži, bylo mu to už jedno. Jeho duše opustila tělo a stala se jejím vlastnictvím.
Paní duší - boj 20, temná síla 30

Yukiame

7. května 2007 v 22:01 | Hunter |  Postavy Trojsvětí
Vzpomínky I - Zpět na začátek
V noční temnotě za okny zuří bouře. Je obyčejná, alespoň pro většinu lidí. Nebe má v tuto chvíli nádherně temně modrou barvu. Barvu mých vlasů. Občas prosekne oblohu zářivý klikatý blesk. Vypadá jako by byl tisíce kilometrů daleko ale je blízko. Velice blízko. Tato obyčejná bouřka ve mě vyvolává zvláštní vzpomínky. Těžko říct jestli dobré či špatné. Jsou prostě zvláštní. Vzpomínky, které jsem chtěla zatlačit až na nejhlubší dno mé mysli a tam je nechat pomalu a v klidu upadnout v naprosté zapomnění. Tato noc mi to ale nedovolí. Tato noc je volá k sobě a já nemám sílu je dále uzamykat. S každým bleskem přibude jedna vzpomínka, s každou kapkou další díl skládanky sestavující mou minulost. Už se nebráním. Hledím na nebe setmělé touto obyčejnou bouří a začínám vzpomínat na den, který začal před více jak 3000 lety. Začíná bouřlivou nocí jako tato. Při této noci jsem přišla na svět.......
Narodila jsem se v Zásvětí, jak se nazývá svět pro mě a mě podobné bytosti - démony. Má matka byla Křišťálkou, pro lidi zvaná Ledová víla. Mou budoucností měl být život vysoko v mracích, ve vesnici na létajícím ostrově, která nese jméno Ledovcová. V říši věčného ledu. Ale osud zamíchal karty jinak. Jistě víte že Křišťálka nesmí mít nic s žádným mužem. Sama od sebe má jednou za 100 let dceru která se jí podobá jako dvojče. Ale moje matka byla jiná. Zamilovala se a ohrozila svojí láskou celou vesnici.Když se totiž Křišťálce narodí dítě z mužem je to vždycky chlapec. Chlapec předurčený ke zničení vesnice. Jenže ve stejné době co matka neodolala muži měla již čas na narození dcery. A tehdy se stalo to co nikdo nečekal - prokletí nenesl syn ale dcera. Vnímala jsem vše co se kolem mě dělo hned jak jsem se narodila. Vzpomínám si na opovržení ostatních Křišťálek i strach dětí ale také na hřejivý hlas mé matky. Chtěla si mě nechat a já jsem věřila že je dobrá. Plamen který plál kolem mého těla se uklidnil. A stařešiny ve vesnici díky tomu uvěřili že jsem prokletí přemohla. Nechali mě žít s nimi. Nenáviděla jsem jejich svět, jejich životy i je samotné. Ale kvůli matce jsem byla poslušná. Až do jednoho dne. Nikdy jsem nebyla oblíbená mezi svými vrstevnicemi a jejich nenávist vůči mě se stupňovala. A jeden den, krátce po mých třetích narozeninách mě za vesnicí napadli. Můj rozum nedokázal zastavit můj vztek a všechny dívky zabil plamen mého hněvu. Když se to ženy z vesnice dověděli rozhodli o mé smrti. Marně za mě matka prosila. Svázali mě a hodili z útesu. To jediné co mi po matce zbylo byl kámen Hirui - slza Křišťálky. Dopadla jsem do lesa. Pouze větve stromů zbrzdili můj pád a zachránili mi tím život. I přes to jsem dopadla na zem tvrdě a ztratila vědomí. Nevím jak dlouho jsem tam ležela ale když Jsem se probudila ležela jsem v posteli neznámého démona kterému trčel z čela zakroucený roh. Nikdy před tím jsem někoho takového neviděla. Křišťálky se naprosto izolovali od okolního světa a bylo tedy jen výjimečné že se s mužem vůbec setkali. Nevěděla jsem co si mám myslet ale jeho špičaté uši ze kterých trčeli husté bílé chlupy mě rozesmávali. Když uviděl na mé tváři úsměv oplatil mi ho a odběhl mi uvařit něco k jídlu. Poprvé v životě jsem jedla něco opravdu chutného. Zaplavila mě vlna náklonnosti k mému zachránci.
Od té chvíle jsem žila i něj. Podle kamene Hirui usoudila že jsem Ledovou vílou a pojmenoval mě Yukiame (déšť sněhových vloček). To jméno se mi zalíbilo a proto jsem se rozhodla jej používat i nadále. Jméno které mi dala má matka jsem zapomněla. Odvrhla jsem jej jako Křišťálky odvrhly mě. Ale na matku jsem nezapomněla. V duchu jsem přísahala pomstu celé Ledovcové vesnici a slíbila jsem si že matku odtamtud odvedu jakmile se naučím se bránit a bojovat.
Každý večer jsme si sedali před chatrč ve které jsme žily a Mistr mi vyprávěl zážitky ze svého života v Zásvětí. Také mi vyprávěl spousty příběhů o Ledových vílách. Začala jsem si uvědomovat jak moc jsem výjimečná. Poslouchala jsem ho pozorně a občas jsem si dovolila vyjádřit svůj názor. Nemálo kdy jsem ho překvapila vyspělostí svého myšlení a hloubavostí ale také krátkostí své paměti na některé - a podle něj základní - věci jako jsou jména a síla minulých i součastných vládců zásvětí a podobných věcí. Jeho moudrost mě fascinovala. Byl pro mě bohem či ještě něčím víc. Věřila jsem že by se mohl stát vládcem Zásvětí. Později, když jsem si zpětně vybavoval jeho sílu uvědomila jsem si že by ho zabil i ten nejnižší poskok ale tehdy jsem věřila v jeho sílu. Možná to bylo dobře. Ta víra mi pomáhala se učit a zdokonalovat se. Věděla jsem že odmítá s kýmkoliv bojovat. Proč jsem se od něj nikdy nedozvěděla. Vyhýbal se tomu ve svých vyprávěních. Nikdy jsem nezjistila pravdu. Když jsem slavila první rok našeho setkání . toto datum jsem přijala jako své nové narozeniny - přinesl mi dlouhou tyč. S tou začal můj výcvik.......
Yukiame - prokletá Ledová víla - Temný plamen 20; Charisma 10; Šikovnost 20