Už jste přemýšleli, že by mohlo být víc světů než tento?

Duben 2007

Vypravěč III.

27. dubna 2007 v 13:32 | Damson |  Příběhy Arnykie
Ležela na zemi, z bledých paží jí stékaly pramínky krve, vplétaly se jí do rusých vlasů a vpíjely se do kamenné podlahy. Dlouhé rukávy světle zelených šatů, šitých podle poslední módy, proměnily v nach...Baelinn von Drrake se zatmívalo před očima, po tvářích jí tekly teplé slzy a proklínala celý svět: svého otce, sebe, ale hlavně toho ohavného bídáka, kterého si pod nátlakem vzala za muže.
Krev stékala, slzy tekly po tváři...
Pak na tváři ucítila něčí ruce, zastřeně slyšela slova jako ,,žije, doktor, nesmí zemřít".Někde ve velké dálce někdo křičel, ale jí na tom ,zatraceně, už nezáleželo. Odcházela někam pryč a byla si jistá, že ať je to kamkoliv, bude tam šťastnější než po boku Eldwina. Nikdy mu nepatřila docela, alespoň její srdce ne, avšak Eldwin se tvářil spokojeně i s tím zbytkem. Nikdy už se mě nedotkne, pomyslela si a byla ráda, že umírá.
Pak ji něčí ruce vyzdvihly do vzduchu, opět slyšela několik slov, kterým tentokrát nerozuměla. Ještě si stihla pomyslet, že slunce, procházející dovnitř skrz okenní tabulky, krásně hřeje na chladnoucí kůži a pak se jí setmělo.
,,Je v pořádku?"Vyštěkl Eldwin na drobného staříka a začal rozmrzele přecházet po místnosti. Doktor pozoroval toho vysokého, štíhlého mladíka se zlýma očima a chvěl se. Zpráva o tom, že jeho manželka spáchala sebevraždu, ho zastihla na lovu. Eldwina tak rozčílilo, že musí přerušit oblíbenou zábavu, že na sloužící, kteří mu zprávu přinesly, poslal tři rozzuřené lovecké rotvajlery. Teď nervózně přecházel po místnost, jedné služebné, která procházela pomaleji, než mu bylo libo, rozbil nos a řval na všechny okolo. ,,Bude v pořádku?"
Co mu měl doktor říci?Kdyby mladá hraběnka von Drrake zemřela, nechtěl si ani domýšlet, jako smrtí by ze světa odešel on.
,,Je..její sstav je sstab..bilizovaný.."vykoktal. ,,Měla by to přežít.."
,,Jak MĚLA?"Zařval Eldvin a chytil doktora pod krkem. Pak si to evidentně rozmyslel a pustil ho zpátky na podlahu, což pro doktora znamenalo dobrých pět stop a naraženou kostrč. Jak tak seděl na podlaze a třásl se strachy a zoufalstvím, o svůj život i osud své rodiny, uvědomil si že panu baronovy vlastně vůbec nezáleží na životě jeho ženy...Měl to napsáno v očích, zlých, chladných, proradných...Ano, doktor ještě nikdy neviděl tak proradné oči. A v tu chvíli pochopil, že Eldvin je pro dosažení svých cílů schopný všeho.
Ve snech bloudila porůzných krajích, které existovaly snad jen v její fantazii. Ve světech, kde vládne spravedlnost, kde dcery nemusí poslouchat své otce. Bloudila, někdy se ztrácela a v temných hlubinách zlých vzpomínek, jindy se ze snu usmívala, sedíc na rozkvetlé louce po boku své zesnulé matky...
Probuzení bylo jako rána rozžhaveným nožem. Služebné se vyhýbaly jejímu pohledu, nejspíše jí zazlívaly peklo posledních dní a rozbité tváře. Doktor jí letmo prohlédl, neodváže se jí dotknout, aby ji snad ještě neublížil. Zato Eldvin se nerozpakoval. První co jí řekl, bylo že je ,,coura" a vrazil jí takovou facku, až upadla na zem. Ještě pronesl, ať už se to nikdy neopakuje a nechal jí samotnou, plačící na studené podlaze. Najednou ztratila všechno, snad i odvahu vzít si život znovu. Cítila se zlomená, na dně...Eldvin jí dal hlídat, takže u ní neustále někdo byl.Nejčastěji služky, které se jí za zády posmívaly za nezdravě pobledlou pleť, vyhublou tvář s podlitinou a rozcuchané vlasy. Byla sama. Otec jí opustil, ten parchant, co se považoval za jejího manžela, jí dělal ze života peklo, dokonce i pitomé služky z ní měly srandu. Ale jí to bylo jedno, žila ve svém smutku, nechávala okolo sebe plynout dny, až jednoho rána jakoby se probudila ze zlého snu. V zrcadle spatřila zanedbanou, nemocnou dívku, v šestnácti letech zlomenou životem. Tehdy si řekla dost. Byla rozhodnutá udělat vše proto, aby se misky vah naklonily na její stranu a hlavně: chtěla zničit Eldvina. Ne ho zabít, ale srazit ho na kolena, ponížit a nechat zemřít v hrozných mukách. A dobře věděla, že má trumf,o kterém pan baron neví: byla totiž těhotná....

Tea - Krok vpřed

4. dubna 2007 v 19:40 | Ereia |  Příběhy Ilinea
V hostinci už byla třetí den od svého"probuzení". Sedla si na postel a vyhlížela z okna. Místní obyvatelstvo bylo opravdu dobrého srdce.Všichni se na "Rossi" přišli podívat pozdravit jí a představit se.Bylo to až neuvěřitelné jak se k ní chovají mile a laskavě.Takovou malou mírumilovnou vesnička ještě neviděla.
Jednou, bylo to asi druhého dne co se Tea probrala, někdo zaťukal rytmickým ťuk, ťuk, ťuk na dveře. Do místnosti vešla velmi staře vyhlížející žena.Vlasy měla bílé skoro stříbrné.Na sobě měla modré roucho se stříbrnými nitkami vypadající lehce,jako z pavučiny. Zrak jí spočinul na jejich očí!Tak modrých očí! Na ty se nedá jen tak zapomenou, ty si pamatovala až do svého konce. Byla tak vyvedená těma uhrančivýma očima, že vůbec nevnímala slova, která ta stařenka říkala. Až po chvilce se vzpamatovala. Stařenka se usmála a posadila se do křesla v rohu místnosti. "Takže ty jsi......Rossi?." Znělo to tak divně, jako by to stařenka věděla. Věděla nejspíš úplně všechno, uvědomila si Tea. Polkla. Stařenka pohodila dlouhými stříbrnými vlasy. "Mé skutečné jméno ti nepovím, vlastně si ho už ani nepamatuji,ale říkají mi Starší." V Tee to hrklo. Slyšela o Starších už jenom z příběhů. Byly to osoby, které žili už od nepaměti, věděli všechno o každém a o všem. Jen málo toho kdy řekli, když řekli bylo to velice poučné a užitečné. Nebyli ani hodní ani zlí,ale ani nestranní. U nich se nikdy nevědělo jak se zachovají,ale když už byli na vaší straně mohli jste jásat. Thea velice zbledla a poprvé v životě nevěděla co má říct. Ale vlastně ani nemusela, Starší to neočekávala, místo toho si vykasala rukávy a spustila: "Tak mladá…. a už v tak velkém nebezpečí,co by tomu řekli tví rodiče, Teo. Ale zde nemůžeš zůstat, mám tuto vesničku velmi ráda a nechci abys na ní, i když ne svou vinnou, přinesla zkázu. Musíš pryč. Než odejdeš řeknu ti jen dvě věci: pravda se někdy ukrývá i ve velké snůšce lží a nepřítel je občas přítel." S těmito slovy odešla. Tea jen valila oči, vůbec to nechápala. "Jak může být….. nepřítel přítelem! A co to o lži… " Z přemýšlení jí vytrhla hostinská Lili, která hodila na "Rossi" významný pohled a posunkem ruky jí naznačila čas snídaně.
Celý den Tea dumala o tom co řekla Starší.Už byla rozhodnuta: odejde večer. Nemusela si nic balit- nic totiž neměla. Trpce si vzpomněla na svůj předchozí život, připadalo jí to jako dávná minulost, kdy se procházela v honosných šatech po krásných zahradách plných exotických rostlin a urostlých stromů. Blížil se večer.Jenže Tea musela počkat na noc ,až nebude dole v sále ani jediná bytost. Naposledy se usmála na útulný pokoj,kde si po dlouhé době připadala v bezpečí. Potichu za sebou zavřela dveře. Rychle a opatrně jako zlodějka odešla do vlažné letní noci. Zhluboka se nadechla voňavé vzduchu a vykročila cestou z vesnice. Když byla u hranic vesničky ohlédla se a překvapením málem vyjekla .Na cestě stála Starší, kývla na ní a beze slova zmizela. Tea vzdychla a už se neohlédla. Odešla.