Už jste přemýšleli, že by mohlo být víc světů než tento?

Shira: Nešťastná láska

9. ledna 2007 v 20:27 | Damson |  Příběhy Arnykie
Pohlédla na matný povrch zrcadla, potažený lehkou vrstvou prachu, pod níž se rýsovaly sotva zřetelné rysy tváře. Opatrně, jako by se dotýkala motýlích křídel, přejela dlaní chladné sklo. Připadala si neskutečně, jako ve snu....
Z té zdánlivě nekonečné hladké plochy na ní hleděl pár očí černých jako rozbouřená hladina moře při bouři. A v těch očích bylo něco, z čeho jí přeběhl mráz po zádech.
Vždyť jsou moje, tak čeho se děsím, pomyslela si a položila špičku prstu na místo,kde se oči odrážely. Moje....
Krásnou, slonově bílou tvář jí lemovaly jemné, sněhově bílé vlasy, dlouhé skoro po kotníky. Byla bezesporu překrásná, ale takových studeným způsobem, jako by byla spíše z mramoru vyřezaná socha, než živá žena.
Hleděla do vlastní tváře dlouho, skoro prosebně a doufala, že nalezne něco známého, ale nepoznávala se. Poodstoupila od zrcadla a posadila se do čalouněného křesla. Zvedla u toho spoustu prachu, ale to už jí nevadilo. Byla na prach, stejně jako vlhkost a zimu zvyklá.
Kdo jsem?zařvalo něco v její hlavě. Kdo sakra jsem?
Věděla, že kdysi bývala vévodkyní, ale ani tím už si nebyla jistá. Vzpomínky bledly, takže vše mohl být stejně dobře sen...Ale nebyl, tím si byla, chtěla být, jistá. Protože kdyby byl,kdyby to všechno, co si pamatovala jako svou minulost, byl pouze výplod její mysli, kdo by potom byla...? Pocítila závrať...
Na mysl se jí vkradl refrén ,,Nešťastné lásky" a Shira začala tiše broukat jeho slova. Odkud tu píseň jen znám, pomyslela si. Kdybych tak dokázala odhrnout tu mlhu, co mi zahaluje mysl...
Po místnosti se začala linout zvuk harfy a tichý zpěv. Nebyl její a přesto...Ten hlas pocházel z jejích vzpomínek, z dávné minulosti..zdoby,kdy tuhle píseň zpívávala za horkých letních večerů, když její muž nebyl doma.
Vstala. Hudba nevycházela z její hlavy ale odněkud seshora a stále se vzdalovala. Shira se vydala za ní, kráčela bosá po dlouhých chladných chodbách, průvan jí zvedal cáry oblečení i sněhobílou záplavu na hlavě. Prošla sály, jídelnou, desítky točitých schodišť... Když došla k dalším zavřeným dveřím, hudba začala sílit. Shira opatrně otevřela a vydechla překvapením.
Ocitla se na zahradě. Tohle nádherné místo nechal podle legendy zbudovat první pán ostrova pro svou ženu, aby našla ráj na pustém, chladném hradě. Podle tradice zahrada vždy patřila ženě pána, tedy kdysi i Shiře.
Říkalo se jí Zahrada královen,vzpomněla si. Všichni jí tak říkali, i když už několik staletí žádné královně nepatřila.
Opřela se o obrubeň dveří, neschopné jediného pohybu, jediného slova. Protože celá zahrada porostla růžemi. Z každičkého místa vyrážely trsy růží, obrostlé dokonale krásnými květy. Dotkla se sněhobílé květiny, která se pnula po hradní zdi. Hladila květ prsty a cítila se při tom zvláštně,neskutečně, šťastně. Pak nejspíš sjela příliš nízko a růže jí potrestala. Pocítila bolest a na bílý květ ukápla krůpějka krve...
Krev?...
Zamotala se jí toho hlava. Opřela si hlavu o vlhký, chladný kámen, jako by tu chtěla zůstat do konce věků. Místo toho po chvíli vykročila mezi růže, protože hudba už jí zase začala volat. Procházela mezi nimi, dotýkala se jejich květů na kterých se začala objevovat karmínová kapička, která se vpíjela do okvětních lístků, jemných jako hedvábí.
Co to ty růže dělají?zeptala se sama sebe. A vzápětí pochopila.
,,Mění barvu,"vydechla překvapeně a zmateně zároveň.
Bylo to tak. Žádný květ v zahradě už nebyl bílý, ale všechny byly světle růžové.
Protože se napily mojí krve....
Sama nechápala, jak jí ta věta přišla na mysl. Ale bylo to tak a to i přesto, že dávno zapomněla co to krev je.
Hudba jí vedla zahradou růží, zpívala ,,Nešťastnou lásku" a stále sílila. Pak se z růžových keřů vynořily trosky kamenného altánu a tady ustala.
Protože jsem na místě, pomyslela si Shira. Vešla dovnitř a rozhlédla se rozbitých lavicích, obrostlých růžemi,které jakoby vyrůstaly ze samotného kamene. Uprostřed altánu stála fontána, která pod jejich růžovou záplavou zmizela úplně. Shira slyšela šeptající vodu, šeptaly snad i ty růže....Pak pohledem zavadila o harfu, která stála zapomenutá v rohu altánu. Jako ve snách položila dlaň na její hladký povrch. Posadila se na okraj fontány, prohrábla struny, jakoby to naposled dělala před měsícem a ne před stoletím. Harfa byla naladěná a jí už to ani nepřekvapovalo. Protože takhle zahrada měla svou vlastní moc. Věděla to díky fontáně, díky růžím a díky tomu, že poprvé po mnoha měsících byla skutečně sama. Bytost sem nemohla, zahrada jí nedovolila vstoupit. Tohle zjištění bude pro ní v budoucnu ještě moc důležité, ale dnes ještě nic neznamenalo. Prohrábla struny, jednou podruhé...Pak její prsty začaly vybrnkávat tklivou melodii a Shira přidala první slova ,,Nešťastné lásky."
On tam byl také. Stál těsně za ní, dotýkal se jejího těla, které kdysi tak moc miloval. Hladil její krásné havraní vlasy,protože pro něj budou navždy havraní, jelikož takové si je pamatoval. Hladil jí po hlavě a šeptal slova,kterým nemůže rozumět nikdo jiný,než ten, kdo se pro lásku dokázal vzdát úplně všeho.....
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Damson Damson | E-mail | 10. ledna 2007 v 17:50 | Reagovat

Z tohohle kusu sem trochu rozpačitá, ale myšlenka se mi nezdá špatná a už se mi to nechce předělávat...Tak mějte soucit, psala sem to a sotva sem viděla na klávesnici,páč sem měla horečku...:-))

2 sin. sin. | E-mail | 10. ledna 2007 v 20:25 | Reagovat

Tak to doufám, že se vyležíš, šéfová..., imho když se dotkneš motýlých křídel, tak nebožák umře, ne? Mno jo, až se budou dávat tituly, tak chci být "rejpal" :)

3 Damson Damson | E-mail | 10. ledna 2007 v 20:40 | Reagovat

mno jo...a já budu ironik...ale to sem nebudeme tahat, necháme si to do soukromí...:-))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama