Už jste přemýšleli, že by mohlo být víc světů než tento?

Idril a Nillien

7. ledna 2007 v 16:52 |  Postavy Arnykie
Město Arklaim bylo velmi nebezpečné v tuto pozdní hodinu. Ne, že by se místní starosta nedokázal zasloužit o větší bezpečnost, ale vyspělé podsvětí umělo zařídit, aby ostražité hlídky občas něco přehlédly.
Strastiplným bludištěm městských uliček spěchal jeden muž. Byl drobného vzrůstu, podle oblečení nejspíše občan pracující v řídící radě města. Roztěkaným pohledem zkoumal okolní budovy a porost se zatajeným dechem. Někdy se sám sobě smál, jak dlouho dokázal pozorovat obyčejný keř, který se zprvu zdál jako číhající ničema.
Nebyl zvyklý chodit takto pozdě domů a dělal to jen nerad. Jeho kamarádi nechtěli riskovat případné nepříjemnosti, a tak raději zůstávali přes noc v krčmě U Radnice, ale on nemohl, musel za svojí sestrou, o jejíž život se bál více než o cokoliv jiného.
Náhle zaslechl hluk z postranní uličky. Nejprve tomu nechtěl věnovat pozornost, nasadil si kapuci svého hnědého cestovního pláště ještě více přes obličej a zrychlil krok, ale štěstěna dnes nestála při něm. Jeden z lotrů přestal se svou hlučnou prací a rozběhl se za ním. To už ale radní probíhal boční ulicí. V hlavě mu třeštilo. Měl pocit, jako by se nad Arklaimem rozpoutala nemilosrdná vichřice, která ho svým řevem zaklínala. Propadl zoufalství, zastavil se a ohlédl. Nikoho neviděl, vichřice pomalu pomíjela. Ztěžka si oddychl a myšlenkami znovu zamířil do svého příbytku.
"Ani nevíš, jakou smůlu dnes máš, ani nevíš, s kým ses zapletl," zahřměl výsměšně hlas ze stínu jednoho z domů. Radní nasucho polkl. Pomalu se otočil po hlase a zahlédl robustní postavu pouličního lapky. Přitiskl si dlaně na obličej a nechal je klesnout na těžce bijící hrudník.
Muž triumfálně vykročil vstříc své oběti. Jako nelítostná šelma, která do kouta zahnala svou kořist, obcházel radního a cenil své zuby.
"Co máš? Co dáš, abych tě ušetřil," vyhrkl náhle a ukončil tak svou škodolibou hru.
"Nemám… nic nemám," odpovídal roztřeseným hlasem.
"Tvůj šatník tě prozradil, ty ohavný měšťane! Já tě poznávám, Idrile!"
Na oba dopadlo ticho, i zvuky odpočívajícího města ustaly. Radní pokýval hlavou. Ve své mysli opět zaslechl hlas sirén. Omamný křik jej unášel do neprozkoumaných dálek, do zemí šílenství a bědování. Rostl v něm zvláštní pocit, takový, který v lidech láme zábrany, který se rodí ze zoufalství a hrůzy. Rychle udělal několik kroků směrem k zloději. Nesl se tišeji než šumivá bríza, rychleji než vypuštěný šíp, smrtící jak jedem napuštěná ocel.
Banditovo tělo se zazmítalo vzduchem a těžce dopadlo na vydlážděnou ulici. Ječivý hlas v hlavě Idrila tiše dozníval, vřískot se měnil v žalozpěv. Pomalu došel k bezvládnému tělu a zkontroloval puls, poté s povzdechem sklopil oči. Ozval se další výkřik, ale nepatřil pouze mysli radního, ale celému Arklaimu. Zahlédl ženu. Stála v pootevřených dveřích a nahlížela tragickému divadlu před svým prahem. Idril reagoval bleskově, přiskočil k ženě a ztrhl jí do ulice. Dušený výkřik vystřídal zmatený povyk dětí uvnitř domu. Idril panikařil, strach v něm těžce svíral jeho srdce. Jedním rychlým pohybem udeřil ženu do týla, aby omráčil ženu a křik ustal.
Nyní stal nad dvěma bezvládnými těly a znovu se snažil křečovitým sevřením utišit těžce tepající nitro. Tiskl si dlaně na hruď tak silně, až ho bolela ramena.
Co když mě poznala? Co když ublíží mně a mé sestřičce? Proč jsem to jen udělal?
Nevyřčené otázky teď doznívaly v tajemném světě Idrila. Jeho tělo prostoupil klid, znovu popadl dech a donutil se k pohybu.
Krok, tep srdce se mu pomalu vytrácel z uší. Krok, znovu nabral jistotu a udělal další krok. Ozvěna zapraštění drobných kůstek a křik probuzených dětí, veškeré zvuky se ztrácely v dálce za Idrilovi zády. Ozvěna, když jeho těžký krok dopadl na krk matky dvou dětí, které hned ráno nechá odvést do toho nejlepšího sirotčince ve městě a sám zaplatí vše potřebné.
Konečně stanul před domem sebe a své sestry, jeho drobné oči naplnily truchlivé kapky slz. Dveře se náhle otevřely a on ji spatřil. Stála na prahu, přes oči pevně uvázaný šátek, krásná a smrtelně raněna. Ruce měla svěšené podél těla, zdálo se, jako by ho pozorovala. Stála tam jen tak naboso. Idril propukl v pláč. Její ruce se pohnuly směrem k němu.
Byl zvyklý plakat v náruči dobrotivé Nillien a nepřipadal si jako slaboch. Ona chápala stav jeho mysli. "Já vím co se stalo," pronesla tichým, konejšivým hlasem a bratrův pláč nabral na intenzitě. "Bojíš se ho, jeho krutosti a nelítosti," pokračovala a její hlas byl stále klidný, jako by nepodléhal žádným emocím. "Já tě před ním ochráním, vím, že nejsi vrah, vím, že v dějinách tohoto světa ještě sehraješ velmi důležitou úlohu, ale nyní musíš jít spát a postarat se ráno o ně o oba."
Měla pravdu, poslední krůpěje zkropily městskou dlažbu a záplava ustala. Pomalu vešli ruku v ruce do příbytku. Byla to věru neuvěřitelná stavba, zvenku se zdála útulně malá, pro dva akorát, ale zevnitř působila velkolepěji než královská komnata.
Pro Idrila bylo jen velmi těžké usnout. Nillien hladila jeho obličej a líbezně mu zpívala. Byl to jiný hlas, než ten, který pohlcoval jeho mysl. Měl ho rád, neboť věděl, že démona uvnitř zahání. K ránu konečně usnul.
***
Nebylo vidět nic, zvuky kolem jako by přicházely z velké dálky. Sním? Konečně se v prostoru začalo cosi tetelit. Náhle prázdnou místnost naplnily rychle se míhající obrazy. Na jednom byla dívka, statečně bojovala o svou večeři s jiným chlapcem. Další obraz měl zlatý rám, uvnitř se začínalo stmívat a postavy na něm vypadaly neznámě. Mnoho různých vzpomínek s různými okraji vířily vzduchem bez jakékoliv patrné příčiny. Sním.
Když už se zdálo, že se prostor pod tíhou dalších vyobrazení roztrhne, vše ustalo a z širého okolí začal prosvítat obraz největší. Kdokoliv by se na něj v tu chvíli podíval, všiml by si, jak rychle se zvětšuje na všechny strany. Z velké dálky bylo vidět postavu v černém rouchu, která jakoby v transu nahlíží výbuchu vesmírného tělesa. Co ovšem bylo velmi zajímavé, postavy na plátně se hýbaly, jako kdyby si žily vlastním životem.
Šlo o výjev bitvy. Několik vojáků s luky se snažilo schovávat za stěny svých domovů před neustávajícím náporem nepřátel. Byli oděni v zářivé zbroje, vyššího vzrůstu než obyčejní lidé. Z nebes dopadaly na město Arklaim obrovské kameny, která k zemi dopadaly z pařátů nebeských bestií.
Bylo jasné, že jde o poslední odbor tohoto hrdého města, který neměl mít dlouhého trvání. Hrstka přeživších pobíhala mezi troskami města a snažila se shromáždit v jeho centru. Idril vydával hlasitě rozkazy kolem. Finální nápor započal a měl rozemlít zbytek města na prach.
Náhle se rozletěly dveře jednoho z domů kolem a v nich stála ona. Pohřebním krokem přešla k poslednímu zákopu, kde bez hnutí stála. Idril si jí všiml. Setrvávala tam jak anděl spasitel uprostřed pokořeného města. Stala se poslední krásou, za kterou stálo bojovat.
"Proč jsi tady? Schovej se dovnitř, ochráním tě," snažil se Idril překřičet hlas bitvy. "Jste silní, v srdcích máte sílu vyšších lidí, ale na bojišti proti nim nic nezmůžete," odpověděla zpěvným hlasem bez zjevného náznaku emoce. Zněl klidně, bezstarostně. "Dokud já budu stát na nohou, nepadneme," odpověděl směle a s novým odhodláním se vrhl zpět do zákopu, kde obránci začali svádět svůj poslední boj. Míhal se mezi nepřáteli rychle a svižně, nedovolil, aby jej únava zdolala.
Velká mozaika se znovu rozbila na mnoho malých výjevů, rychle se však přeskupila a dala nahlédnout další části bitvy.
Tentokráte šlo o výjev smrti a padlých na velkém bitevním poli. Velké město utrpělo značné škody, ale nepřátele nikde nebylo vidět. Stála tam jenom Nillien, v otrhaném rouchu těžce oddechovala a s klidem jí tak typickým se rozhlížela kolem. Jak je to možné?
Konečně spatřila dalšího přeživšího. Poznala jej, i když byl potrhaný a celý od krve. Ruce mu bezvládně visely podél pasu, svedly dnes velkou bitvu, ale po takto těžké bitvě jenom stěží mohl doufat, že v nich bude mít stejnou sílu, jako dřív. Utrpěl zranění, které jej oslabilo na celý život.
Co se stalo mezitím? Kam se poděla vznešená rasa hrdlořezů, která ve snaze zabrat město zmařila tolik nevinných životů?
Poprvé po dlouhé době pocítila lítost. Padla v prach na kolena a křičela tak dlouho, než jí zradily hlasivky. Idril k ní pomalu došel a objal ji. Tiše se rozplakal a věděl, že kdyby ona měla zdravé oči, plakala by taktéž… truchlil proto za ní.
"Proč?" zazněl hlas postavy v černém rouchu prostorem, když se výjev z bitvy vytratil a zavládla naprostá temnota. "Než položíš otázku, neměla bys napřed vědět, koho se ptáš?" zazněla odpověď. Hlas se ozýval ze všech stran, patřil patrně muži.
"Co se tehdy stalo? Můžeš mi dát odpovědi?"
"Došlo k něčemu, co nikdo nepředpokládal. Člověk, který je nenadaný žádným zvláštním darem, který není předurčen k tomu stát se slavným mágem, bojovníkem či dokonce pěvcem ve velkém světě Arnykie a přeci jenom má moc, která je pro ostatní nadpřirozené bytosti klíčová."
"Jsme snad jenom loutky? Naše životy pro vás nic nejsou?"
"Stejně tak, jako jsou pro vás domestikovaná zvířata, tím samým jste byli vy, lidé, pro vznešený národ."
"Byli?"
"Ano."
Rozhostilo se ticho. Bylo zde mnoho nevyřčených otázek. Hlavou obyčejného smrtelníka vířilo mnoho myšlenek. Copak je víc než náš jeden svět? Copak za našimi známými hranicemi leží svět bytostí, pro které jsme jenom figurky v jejich hře?
"Je to tak," přisvědčil záhadný hlas na nevyřčenou otázku. "Pro vyšší bytosti to je něco, jako hrát karty, přičemž každý zná trumfy svého protivníka. Dlouho vyčkávaly vznešené národy na tu pravou chvíli, aby poslední trumf zůstal v rukou právě jim. Nakonec národ zvaný Éluntové a jejich vyhlášení rádci přišli na způsob, jak porazit ostatní a podmanit si tak jim známý svět."
"Éluntové?"
"Již brzy je poznáš, rasa vznešených bytostí s citem pro magii."
"A proč nevyhráli?"
"Nedokáži ti odpovědět. Mohu ti jenom ukázat, co se tehdy stalo, ale musíš pro mě něco udělat, něco krásného," zasnil se hlas a zněl tak jemně a citlivě.
"Chci to vědět, co se stalo?" zazněla horlivě odpověď.
"Ty už budeš vědět."
Místností se znovu začaly míjet drobné výjevy. Kousky do sebe zapadaly jako skládačka a vytvořily jedno obrovské plátno.
Znovu šlo o scénu boje, prohrané bitvy. Idirl propadl bojovému šílenství a se svými pěstníma sekyrkami se probíjel stále hlouběji do přívalu nepřátel. Nillien si uvědomila, že ztratila svého bratra. Dnes poprvé od svého nešťastného mladí pocítila emoce. Byly tak vzdálené, ale přesto slyšela jejich šepot, elegii. Naslouchala jí pečlivě, slova se jí vryla do paměti. Nevěděla pomoct hrdým obráncům Arklaimu, rozhodla se jim proto zazpívat, aby jejich duše v klidu opustily svět Arnykie.
Začala slovo od slova zpívat žalozpěv ve své mysli, ale řev boje byl silnější. Nikdo ji neslyšel. Ani nevěděla kde k tomu vzala sílu, jaká moc ji vedla, ale věděla, že to dokáže. Její bosé nohy se náhle oprostily od potřeby stát na pevné zemi, začala pomalu stoupat k nebi. Čím výš Nillien vzlétla nad bojiště, tím hlasitěji zněla její ukolébavka o padlém městu a jeho obyvatelích. Zpěv zněl nakonec tak hlasitě, až bojovníci nedokázali slyšet řinčení zbraní. Boj ustal a všichni sledovali nezvyklou podívanou. Slovům té krásné hudby nikdo nerozuměl, ale cítili, jak smutné pocity vyjadřují.
Nillien začalo obklopovat nezvyklé světlo, upadla do transu. Podvědomě cítila, že pomalu přichází o svou veškerou sílu a že nakonec upadne v prach Arklaimských trosek, ale i jí se píseň líbila.
Idril poznal svou sestru a v tichém pláči upadl na tělo útočníka, se kterým ještě před chvílí zápasil o svůj život. Nechtěl nechat sestru zemřít, něco se v něm vzepjalo. S novým odhodláním povstal a vrhl se do okolních nepřátel.
Krásnou píseň přerušil hlasitý rozkaz k útoku. V srdcích obránců vzrůstala nová síla a vědomí, že bitva ještě není ztracená. Nillien těžce oddychovala a sledovala nečekaný průběh bitvy o Arklaim. V očích nepřátel však nebyla pouhou hrobařkou, která chtěla jen zapět o kráse Arklaimu a jeho potomků, ale vojevůdkyní, která mohla ještě ošklivě zvrátit stav bitvy. Nad bojištěm zazněl další výkřik, rozkaz.
K Nillien se ihned rozletělo hejno zvláštních orlů. Byli nezvykle velcí a jejich těla, o něco kratší než u normálních orlů, byla pokryta zbrojí a talismany. Barva opeření se pohybovala mezi stříbrnou a zlatou.
Idril vzhlédl k nebi a bezmocně zakřičel. Viděl, jak se jeho sestry zmocnil jeden z přerostlých orlů a ve svých pařátech ji unášel směrem od něj. Poté se sesunul k zemi, když jej jeden z hloučku nepřátel přetáhl naplocho obouručním mečem.
Nillien se ohlédla za výkřikem a všimla si svého bratra, jak v bezvědomí upadl na zem. Bušila pěstmi do nohou dravce, ale ničemu nepomohla. Tentokráte byla přesvědčena o tom, že město padlo.
V tu chvíli se však stalo něco ještě mnohem horšího. Domobrana zasáhla orla výstřelem z luku a ten Nillien upustil. Jenže ona už nelétala, ale volným pádem mířila na střechu skoro rozbořeného kostela. Nebem se rozlehl takový křik, až ostatní letecké bytosti se strachem uháněly pryč. Celé bitevní pole teď sledovalo pád z mraků.
"Teď přišla tvá chvíle, Nillien," zahřímal tajemný hlas v temném prostoru. Ona nemohla odvrátit pohled od výjevu. Kdokoliv by se teď podíval na děj v tom zvláštním prostoru, spatřil by Nillien oděnou v černé kápi, jak bezdechu pozoruje obraz uprostřed. Se zatajeným dechem sledovala sama sebe, jak její život pomalu končí pádem z oblohy. A pak znovu zaslechla sama sebe zpívat. Nebylo to však truchlivě, znělo to, jako když zpěvem v neznámé jazyce volá o pomoc samotná nebesa. V odpovědi jí zazněl divoký výkřik tvora, jehož jméno už téměř každý zapomněl.
"Ach bože," vydechla Nillien. Celá tajemná místnost se náhle rozjasnila. Na druhé straně spatřila postavu, která s ní mluvila, ale Nillien jí nevěnovala jediný pohled. Jako zhypnotizovaná nahlížela příletu někoho, o kom se domnívala, že už dávno vyhynul.
"To je drak! Znám to stvoření z knížek, tomuto stvoření se říká Ochránce!" řekla Nillien a v tu chvíli jí došlo, oč jde. Pohlédla na bytost, na oči, které se jí leskly, dračí oči. "Zpívej, dcero Arnykie, zpívej pro mě, a já ti budu věrně sloužit," zasyčela dračí ústa.
"Zpívej dcero Arnykie, zpívej tak, jak už to nikdo na světě neumí, jazykem drakomluvy!" zazněla druhá výzva.
Nillien znovu pohlédla na obraz vprostřed místnosti. Uviděla, jak ji před tvrdým dopadem na zem zachránily dračí pařáty, jak se během letu vyškrábala po temně hnědých šupinách na dračí hřbet, jak znovu začala zpívat bitevní píseň v drakomluvě.
Odtrhla pohled od ohnivé podívané, při které drak plameny zahnal útočníky zpět ze skoro pokořeného města. Nechtěla vidět, jak trpí, ale vzpomínky se jí náhle vrátily. Začala znovu zpívat, ale ta píseň nepatřila drakovi, ale všem obětem té strašlivé bitvy o Arklaim.
Když se probudila, ještě jí v hlavě doznívala dračí melodie. Vstala a podívala se na vedlejší postel, kde spal její bratr. Přistoupila k němu a políbila ho na čelo. "Ocháním tě, slibuji."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 sin. sin. | E-mail | 7. ledna 2007 v 17:00 | Reagovat

Jenom pokud bych mohl poprosit, nazvi to Idril a Nillien... jinak všechnu kritiku sem nebo do mailu.

P.S.: Zdravím JayJaye ;)

2 Damson Damson | E-mail | 8. ledna 2007 v 12:03 | Reagovat

O.k. Jenom sem si vzpomněla, že si mi neposlala schopnosti k postavám!Tak když si vzpomeneš...

3 Damson Damson | E-mail | 8. ledna 2007 v 12:04 | Reagovat

neposlal, omlouvám se...nebylo to myšleno nijak osobně..:-)))

4 sin. sin. | E-mail | 8. ledna 2007 v 19:36 | Reagovat

Mě je to fuk, na pohlaví nesejde ;)

A ty schopnosti... mno, nevim... schopnosti jako dobrá kuchařka asi fakt ne :P

A abych ještě navíc třebas dával schopnost extrasenzorika nebo podobný věci, to mi nepřijde fér. Třebas absolutní regenerace je taková dost podezřelá věc, to už si pak lidi mohou vymýšlet třebas Ničení světů: 5

Takže schopnosti mých postav jsou podle mě všem jasné z příběhu, bohové to rozhodně nejsou :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama