Už jste přemýšleli, že by mohlo být víc světů než tento?

Leden 2007

Shira: Jezdci

27. ledna 2007 v 10:49 | Damson |  Příběhy Arnykie
Noc byla hustá, černá, jako alabastr. Zlověstně šumící moře jí přerušilo spánek a donutilo vstát z postele. Něco se blížilo....Cítila ve vzduchu zvláštní sílu, pojenou s nocí důvěrným poutem a přeci samostatnou a nespoutanou. Prošla hradem jako ve snách. Jeho zdi sálaly chladem, jako nikdy dřív, všechny stíny po se po ní natahovaly a chtěly ji pozřít....Zachvěla se, když se jí jeden z nich dotknul, tělem jí projela ostrá mrazivá bolest...A něco se stále blížilo.
Vyšla na nádvoří. Bezměsíčné nebe bylo temné a zlé, byla v něm prazvláštní divoká síla. Shira měla pocit, jako by se jí dotýkalo. A nebyl to příjemný pocit. Odněkud z dálky se ozval zpěv mrtvých, zvuk při kterém jí tuhlo celé tělo. Zvedl se chladný vítr a temnota se semkla ještě víc, až bledá Shira s bílými vlasy vypadala jako bludička,které zabloudila v půlnoční tmě. Magie kolem ní vířila, odevšad se ozývalo šeptání, přerušované šílenými výkřiky mrtvých, spáry dlažby se opět zalily krví..Jako tenkrát.
Pak se snesli z nebe a vjeli na nádvoří. Přízrační jezdci na přízračných koních, pláště se divoce zmítaly ve větru, podkovy se skřípavě třely o dlažbu a znělo to, jako by se otevírala brána podsvětí. Čtyři sta párů rudých očí se upíralo na ní, na Shiru, ženu, jejímž osudem a prokletím se stala láska. Obstoupili ji a jezdili okolo ní do kruhu. Z očí jim sálala divoká, nespoutaná radost, vášeň pro pohyb,pro temnotu noci...Jezdili okolo ní, jezdci kvílivě výskali, koně divoce ržaly, podkovy skřípaly a všechny ty zvuky se slily v šílený, dech beroucí zvuk, při kterém by se i statečnému bojovníkovy podlomila kolena a ruka s mečem se roztřásla. A ona proti nim stála sama, neozbrojená a přeci se nebála. Otáčela se ve směru jejich spanilé jízdy a měla pocit, jako by se ocitla na nějakém prazvláštním bále. Pak se jezdci zastavili a jeden z nich vjel v před.
,,Vítej...Jsem První rytíř přízračného honu, duší zemřelých, co nechtěly klidně spočinout. Vsedni na koně a staň se První temnou komtesou, jednou z nás."
,,Nejsem mrtvá,"odvětila Shira tvrdě, téměř arogantně a upřela na jezdce zlý pohled.
Kůži máš studenou jako led a srdce také...Necítíš chlad, bolest, snad ani nevíš kdo jsi...Víš co je to krev? Cítíš ji proudit v žilách? Ozval se šepot všude kolem ní. Výjimečně to nebyla bytost, ta před jezdci zalezla hluboko do jejího nitra a neodvažovala se promluvit. Tak kdo tedy..?
Myslíš že takhle vypadají živí lidé??
Do mysli se jí promítl obraz vlastní tváře. Jenom na okamžik, ale dost dlouhý na to, aby se zachvěla..
,,Přidej se k nám,"pobízel jí jezdec nesmlouvavě a přeci vábivě. ,,Mrtvá sice nejsi, ale co není...Přestaň se Jí bránit, poddej se její moci a poznej krásu umírání, smrti a věčné, divoké a nespoutané jízdy nocí!"Jako na povel jezdci zakvíleli a zvedl se vítr, nemající nic společného s větrem, který znala. Tenhle byl temný, chladný, zlý...a jakoby mrtvý. Zatočila se jí z toho hlava. Hlasy šeptaly její jméno, sváděli jí, slibovali....A Shira nevěděla, jak dlouho jim dokáže vzdorovat.
Nejsi mrtvá, protože se Jí bráníš, zazněl jí v hlavě a pak tisíckrát ozvěnou jezdcův hlas. Přízračný hon, rychlá jízda, noční obloha,vítr ve tváři...pocit úlevy, osvobození a zároveň...co? Strach? Pocit, že něco končí?
Chtěla se poddat jejich naléhání, vsednout na koně a navěky brázdit oblohu, ale věděla, že nemůže. Prokletí, nebo snad osud, si jí vyvolily a Shira cítila tíhu povinnosti, o které zatím věděla pouze málo.
,,Jeďte dál beze mě. Já musím ještě několik věcí udělat, než budu moci odejít z tohoto světa."
,,Jsi si jistá, čarodějnice?"zeptal se jezdec poprvé téměř lidsky.
,,Jsem,"odpověděla Shira.
A poprvé za dlouhou dobu věděla, že mluví pravdu.
,,Na shledanou příště, čarodějko,"zaznělo do noci a jezdci zmizeli.

Gelnem Nar Esen Tanar I - Prvopočátky

21. ledna 2007 v 19:19 Příběhy Arnykie
-Genialita velké dílo začíná, ale jen vytrvalost ho dokončí-
…Vzpomínám si na ten den, byl jsem šťastný a pyšný na pokroky svých žáků, zlepšovali se v umění ovládání těla, které jsem se je snažil naučit. Vzpomínám i na den zklamání a pádu, který následoval o mnoho stovek let později, kdy vše co jsem se snažil vytvořit se téměř rozpadlo na prach.
Začátkem všeho bylo hledáním vhodných adeptů pro mé učení, které jsem chtěl předat světu Arnykie. Prošel jsem celý světadíl od Nekonečného Oceánu na východě až po Tiché Hlubiny na západě. Zkoumal jsem jednotlivé rasy a samotné národy, chtěl jsem zjistit kdo je nejvhodnější pro učení. Trpaslíci byli moc materialističtí a tvrdí, elfové se svým převelice dlouhým životem, pyšní na své vlastní umění a malinko zahledění sami do sebe, ale i další rasy Arnikie byly v různých směrech nevhodné, nebo jsem tomu alespoň nevěřil. Nakonec zůstali lidé, velice přizpůsobivá a učenlivá rasa. Lidé jsou velmi různorodí a tvární, každý je svým způsobem originální a neopakovatelný, jsou jako hrnčířská hlína, uhnětete je tak jak potřebujete, přidáte trochu vody změníte je znova a znovu. Pokud něco nezvládnou, či nechápou, pak jsou schopni se to naučit. A pro tu velikou tvárnost jsem se rozhodl pro ně.
Jednoho dne jsem narazil na městečko v horské kotlině. Lidé zde byli v celku nezkažení, nesnažili se nahromadit bohatství jako jejich ostatní lidští bratři žijících v Arnykii. Nikdo z městečka se nesnažil vládnout ostatním, jejich život závisel na přírodě a oni to věděli, proto se potřebovali se navzájem, každý uměl něco, ten lovit, tamten dokázal umě pracovat ze dřevem, jiný znal byliny a léčitelství, prostě se každý uměl to co bylo potřeba. Divil jsem se tomu malému zázraku, té téměř dokonalé symbióze, ale i toho co bylo v nich ukrytého, něčeho tak čistého a neposkvrněného. A tak jsem je pozvolna a zlehoučka započal měnit, téměř až sobecky, k obrazu svému. Neptal jsem se jestli to chtějí, prostě jsem to dělal.
Věci, které děláme podle nás i s nejčistšími úmysly, většinou nedopadnou tak jak si zrovna představujeme, nebo chceme. Bohužel tak i v mém případě.
Abych si získal přízeň obyvatel různě jsem jim pomáhal s všemožnými věcmi. Měl jsem spousty času a nepotřeboval jsem spěchat. Pomalinku jsem utvářel jejich myšlení a chápání dění okolo nich. Začali si uvědomovat věci, které využívali podvědomě, věci které se dědili z otce na syna, z matky na dceru a každý je bral jako samozřejmost. Díky tomuto uvědomění se začali lidé v zažitých a doposud neměnných činnostech zdokonalovat. Vedl jsem je k detailnějšímu zkoumání jednotlivých principů, jednotlivých elementů. Ukazoval jsem jim jak jsou elementy mezi sebou navzájem propojeny, jak spolu souvisí a jak toho využívat. Poté co na městečko zaútočila tlupa banditů, započal jsem také jejich bojový výcvik. To bylo někdy kolem čtvrté generace, od mého příchodu. To byl ale jenom začátek, nejtěžší část, teprve měla nadejít…
-Ze vzpomínek Velkého Mistra-
* * *
Dvěma strážným u brány začínala noční směna, Gelnem pocítil jejich téměř hmatatelný strach. Ani nebylo divu vraždění obyvatel města moc odvahy nepřidá a navíc začínala velice tmavá noc, protože bylo zataženo a tak zemi neosvětlovalo zhola nic, kromě světla u brány.
Strážník si promnul ruce nad loučí, uchopil svojí halapartnu, vyšel ven ze strážnice a rozhlédl se do tmy. Mezitím si druhý strážný zapálil dýmku, položil nohy na stůl, zaklonil hlavu a spokojeně vypustil dým "doufám, že i dnes bude klidná noc," zamyslel se v duchu. Strážný před branou najednou uslyšel klapot podkov o zem. Lucerny, které byly zavěšeny u brány osvětlovaly jen malý prostor a tak nebylo vidět, že co nebo kdo přijíždí. "Hej, někdo sem jede Jersene." Strážný Jersen vydechl kouř a odpověděl mu "Prosim tě si tak podělanej, že určitě už ani nevýš co slyšíš. V tuhle dobu už nikdo nevytáhne paty z domu." "Ale já slyším klapot kopyt, jede sem nějaký jezdec" oponoval srážník stojící před bránou. Druhý strážný zhasil dýmku, popadl svoji halapartnu a stoupl si napůl do dveří strážnice. "Já nic neslyším Uli." "Hele zkus přestat kecat a poslouchej," Uliho pěkně štvalo, že si z něj dělá kamarád srandu, přece není hluchý. Mezitím co se ty dva dohadovaly, přijel Gelnem do prostoru osvětlované lucernou a houkl na ně "Přeji dobrý večer a konečně se přestaňte vy dva hádat a radši mě pusťte dovnitř." Uli se vítězoslavně koukl na Jersena a pak si uvědomil co viděl a rychle se utočil na černého jezdce, který byl od něj už jenom pár kroků. "Stu…ůjj k…k...do…kdo jsi aa…a proč jsi tady v tuhle pozní hodinu" zachvěl se mu hlas při pohledu na pronikavé oči jezdce. " A co chceš" doplnil Uliho Jersen. Gelnem si sundal kápi z hlavy nahodil lehce sarkastický hlas a řekl jim "Jsem tu abych vyřešil váš problém, s tím šíleným vrahem, co vám tady zabíjí sousedy, toť vše. Takže mě vpuste dovnitř, jelikož máte ve městě o mrtvolu navíc, tak bych tam byl rád co nejdříve, ať to máme rychle za sebou a pak už se budete v noci moct v klidu vyspat, hmm." Když na strážného cizinec promluvil, všiml si, že má dlouhé špičáky, polknul a špitnul "Oni najmu-li upíra, u všemohoucího, to snad ne." Gelnem to slyšel naprosto zřetelně a tak na ně opět usmál "Víte co tak já to otočím a pojedu zpět, můžete si ho chytit sami. Ale tuším, že to jste nezvládli, a proto jsem tady já. Ještě, že máte na sobě koženou zbroj a ne kroužkovou, protože jinak by bylo slyšet jak se klepete strachy, pokaždé když padne noc. Opravdu mě unavujete, tak se rozhodněte rychle." "No jo, no jo pane. Ale měl by jste nám ukázat, nějaké povolení, protože v noci jsem nesmíme nikoho pustit." Gelnem zašmátral v sedlové brašně, vytáhl dopis od místosprávce a podal jej se slovy, "doufám, že umíš číst, ale pečeť by jsi měl poznat ne," strážnému. "Vypadá, že to souhlasí, Jerene otevři tomu jezdci bránu," řekl potom co přelouskal jezdcovu listinu a shlédl pečeť. "Ve dne bychom pro vás někoho poslali aby vás zavedl k veliteli, ale to bude muset počkat na ráno. Zatím se ubytujte v hospodě U Jižní brány, co je kousek odsuď. Směrem po hlavní ulici ." Jeren otevřel jedno křídlo brány. Gelnem projel branou do šerých ulic města. Strážní se za ním ohlédly, udělali ochranné znamení a zavřeli bránu.
Gelnem se v duchu zasmál "no příště bych na ně mohl být milejší, ale hurá za prací," přičichl ke vzduchu a vydal se po vůni krve, směrem za obětí dnešního večera.

Amélie: Štěstí v neštěstí

12. ledna 2007 v 16:06 | Damson |  Příběhy Ilinea
,,A máte vůbec nějaké místo v krčmě?"zeptal se mladý, dobře oděný muž s nosem značně nahoru rozjíveného hostinského a po očku si přeměřil svůj hojný doprovod, stojící na zabláceném dvoře.
,,Samozřejmě...milostivý pane....uvolnil jsem pro vás místo...I jídla je dost a pokud byste ráčil zůstat přes noc..."koktal hostinský, nevěda kam s rukama, ale ,,milostivý pán" ho nenechal pokračovat.
,,Zůstat tady?V tomhle chlívě?Vy jste se zbláznil."Všichni členové jeho doprovodu vybuchli smíchy.,,Mimoto,"pokračoval a rostl u toho, div se nepraštil o měsíc, ,,Mě dnes čeká nocleh v jiném stylu. Jsem pozván ke králi na tradiční oslavy slunovratu."
To určitě, panáčku, pomyslel si hostinský. Zrovna na tebe je milostivý pan král zvědavý. Ale nahlas to neřekl, nebyl blázen. Raději se hluboce uklonil.
,,Potom....Arture! Zatraceně, kde vězíš...Arture!!Pojď milostivým pánům napojit koně...A vy račte tudy. Přinesu vám..."
Co hostinský slíbil šlechtici přinést už Amélie neslyšela, protože všichni zmizeli v útrobách hostince. Vzala první dva koně za uzdy a odvedla je k napajedlu. Vděčně chlemtaly vodu a Amélie je u toho hladila po plecích, ještě pokrytých kapičkami potu.
Pěkně vás ten lotr hnal, co?pomyslela si a popadl ji vztek. Pán totiž pospíchá, aby mohl dneska spát v jiném stylu...
Jí takovýhle styl musel stačit už měsíc a půl. Spala na seníku, vstávala kuropění a chodila spát pozdě. Práce bylo hodně a byla těžká, ale Amélie byla silné děvče a dokázala se se vším poprat. Byl to jenom měsíc a přeci jí připadalo, jako by jí spousta let dělila od teplé postele, dobrého jídla a bezstarostného života. Dřív si ani neuvědomovala, jaká je mezi lidmi bída, že existuje zima,která prolézá i kostmi a dělá noci nekonečnými. Že existuje hlad tisíckrát horší než ten, který občas zakusila za trest od své chůvy. Ano. Byl to pouze měsíc, ale Amélie za tu dobu hodně pochopila a asi stihla i dospět. Především si byla jistá, že něco takového už nikdy nechce prožít.
Když tenkrát opustila hrad, vydala se kupeckou stezkou na východ. Ukázalo se, že to nebyl úplně dobrý nápad, protože cesta vedla hlubokým lesem, ve kterém se jí povedlo strhnout koně. Sama pokračovala mnohem pomaleji, potkala sice několik kupců, ale ani jeden z nich neprojevil tolik soucitu, aby jí pomohl. Prodala řetízek,co dostala od matky, aby si mohla koupit něco k jídlu. Dostala za něj mizerné peníze, ale prodala. Protože musela. Tím spálila poslední most mezi svým minulým a nynějším životem. Pak se několik týdnů plahočila po cestách, od vesnice k vesnici, občas něco ukradla, ale byla moc hrdá na to aby žebrala. Jednoho dne si ji dva dřevorubci najali na výpomoc a Amélie objevila, že peníze se dají vydělat i jinak. A přesto většinou spala venku, na mrazivém větru, co jí šeptal o tom, jak krásné je teplo ohně.
Při poslední vzpomínce se otřásla.Spala sice na seně, to ano, ale bylo to tisíckrát lepší než to,co prožívala předtím.
Přivedla si další pár koní, vraníka a rezatou klisnu a dolila do napajedla vodu ze studny. Položila džber a rozhlédla se po dvoře. Kolem dokola ho obklopovaly tři budovy - hostinec, domov hostinského a jeho rodiny a stáje, vedle kterých nechyběla nezbytná hromada hnoje. Dostala se sem asi před týdnem a to úplnou náhodou. Byl velice ošklivý, větrný den a Amélie se schovávala v závětří za kamennou kapličkou u cesty, když se v dálce objevili dva jezdci. Myslela si, že ji bez povšimnutí předjedou a myslela špatně.Jeden z nich, pravděpodobně voják, se jí zeptal, jak daleko to je do nejbližšího hostince. Promrzlá Amélie si pomyslela, že se pohybem zahřeje a dovedla je tam. Muži byli milý, celou cestu si s ní povídali, pokud to povětrnostní podmínky jenom trochu dovolily a když shledali, že je dobrá společnice, zeptali se i na jméno(tehdy si vymyslela Artura, protože tak se jmenoval její učitel šermu) a pozvali ji, aby jim dělala společnost. Amélie vděčně přijala. Když se posadila k teplému ohni a začala polykat zeleninovou polévku, málem se rozplakala štěstím. Jeden z mužů byl opravdu voják a druhý kupec, který se zrovna vracel od knížete Straňka. Celý večer měl takové poznámky na knížecí ,,milost", že se Amélie prohýbala smíchy. Pak ji oba muži doporučili hostinskému, jako podkoního a od té doby byla tady. Starala se hostům o koně, kydala stáje, nosila seno...a spoustu dalších prací. Plat měla malý a občas dostala výprask, ale jinak si žila celkem spokojeně. Protože dokázala věřit tomu, že bude líp. Nejprve měla plánu získat nějaké peníze a pak se pokusit vyhledat někoho z příbuzných své matky. Ještě nevěděla,jak to udělá, ale byl to plán, který jí dodával sílu.
Přivedla k napajedlu poslední pár koní,posadila se na otočený džber a pozorovala, jak se v dálce začíná slunce stále více sklánět k obzoru.

Shira: Nešťastná láska

9. ledna 2007 v 20:27 | Damson |  Příběhy Arnykie
Pohlédla na matný povrch zrcadla, potažený lehkou vrstvou prachu, pod níž se rýsovaly sotva zřetelné rysy tváře. Opatrně, jako by se dotýkala motýlích křídel, přejela dlaní chladné sklo. Připadala si neskutečně, jako ve snu....
Z té zdánlivě nekonečné hladké plochy na ní hleděl pár očí černých jako rozbouřená hladina moře při bouři. A v těch očích bylo něco, z čeho jí přeběhl mráz po zádech.
Vždyť jsou moje, tak čeho se děsím, pomyslela si a položila špičku prstu na místo,kde se oči odrážely. Moje....
Krásnou, slonově bílou tvář jí lemovaly jemné, sněhově bílé vlasy, dlouhé skoro po kotníky. Byla bezesporu překrásná, ale takových studeným způsobem, jako by byla spíše z mramoru vyřezaná socha, než živá žena.
Hleděla do vlastní tváře dlouho, skoro prosebně a doufala, že nalezne něco známého, ale nepoznávala se. Poodstoupila od zrcadla a posadila se do čalouněného křesla. Zvedla u toho spoustu prachu, ale to už jí nevadilo. Byla na prach, stejně jako vlhkost a zimu zvyklá.
Kdo jsem?zařvalo něco v její hlavě. Kdo sakra jsem?
Věděla, že kdysi bývala vévodkyní, ale ani tím už si nebyla jistá. Vzpomínky bledly, takže vše mohl být stejně dobře sen...Ale nebyl, tím si byla, chtěla být, jistá. Protože kdyby byl,kdyby to všechno, co si pamatovala jako svou minulost, byl pouze výplod její mysli, kdo by potom byla...? Pocítila závrať...
Na mysl se jí vkradl refrén ,,Nešťastné lásky" a Shira začala tiše broukat jeho slova. Odkud tu píseň jen znám, pomyslela si. Kdybych tak dokázala odhrnout tu mlhu, co mi zahaluje mysl...
Po místnosti se začala linout zvuk harfy a tichý zpěv. Nebyl její a přesto...Ten hlas pocházel z jejích vzpomínek, z dávné minulosti..zdoby,kdy tuhle píseň zpívávala za horkých letních večerů, když její muž nebyl doma.
Vstala. Hudba nevycházela z její hlavy ale odněkud seshora a stále se vzdalovala. Shira se vydala za ní, kráčela bosá po dlouhých chladných chodbách, průvan jí zvedal cáry oblečení i sněhobílou záplavu na hlavě. Prošla sály, jídelnou, desítky točitých schodišť... Když došla k dalším zavřeným dveřím, hudba začala sílit. Shira opatrně otevřela a vydechla překvapením.
Ocitla se na zahradě. Tohle nádherné místo nechal podle legendy zbudovat první pán ostrova pro svou ženu, aby našla ráj na pustém, chladném hradě. Podle tradice zahrada vždy patřila ženě pána, tedy kdysi i Shiře.
Říkalo se jí Zahrada královen,vzpomněla si. Všichni jí tak říkali, i když už několik staletí žádné královně nepatřila.
Opřela se o obrubeň dveří, neschopné jediného pohybu, jediného slova. Protože celá zahrada porostla růžemi. Z každičkého místa vyrážely trsy růží, obrostlé dokonale krásnými květy. Dotkla se sněhobílé květiny, která se pnula po hradní zdi. Hladila květ prsty a cítila se při tom zvláštně,neskutečně, šťastně. Pak nejspíš sjela příliš nízko a růže jí potrestala. Pocítila bolest a na bílý květ ukápla krůpějka krve...
Krev?...
Zamotala se jí toho hlava. Opřela si hlavu o vlhký, chladný kámen, jako by tu chtěla zůstat do konce věků. Místo toho po chvíli vykročila mezi růže, protože hudba už jí zase začala volat. Procházela mezi nimi, dotýkala se jejich květů na kterých se začala objevovat karmínová kapička, která se vpíjela do okvětních lístků, jemných jako hedvábí.
Co to ty růže dělají?zeptala se sama sebe. A vzápětí pochopila.
,,Mění barvu,"vydechla překvapeně a zmateně zároveň.
Bylo to tak. Žádný květ v zahradě už nebyl bílý, ale všechny byly světle růžové.
Protože se napily mojí krve....
Sama nechápala, jak jí ta věta přišla na mysl. Ale bylo to tak a to i přesto, že dávno zapomněla co to krev je.
Hudba jí vedla zahradou růží, zpívala ,,Nešťastnou lásku" a stále sílila. Pak se z růžových keřů vynořily trosky kamenného altánu a tady ustala.
Protože jsem na místě, pomyslela si Shira. Vešla dovnitř a rozhlédla se rozbitých lavicích, obrostlých růžemi,které jakoby vyrůstaly ze samotného kamene. Uprostřed altánu stála fontána, která pod jejich růžovou záplavou zmizela úplně. Shira slyšela šeptající vodu, šeptaly snad i ty růže....Pak pohledem zavadila o harfu, která stála zapomenutá v rohu altánu. Jako ve snách položila dlaň na její hladký povrch. Posadila se na okraj fontány, prohrábla struny, jakoby to naposled dělala před měsícem a ne před stoletím. Harfa byla naladěná a jí už to ani nepřekvapovalo. Protože takhle zahrada měla svou vlastní moc. Věděla to díky fontáně, díky růžím a díky tomu, že poprvé po mnoha měsících byla skutečně sama. Bytost sem nemohla, zahrada jí nedovolila vstoupit. Tohle zjištění bude pro ní v budoucnu ještě moc důležité, ale dnes ještě nic neznamenalo. Prohrábla struny, jednou podruhé...Pak její prsty začaly vybrnkávat tklivou melodii a Shira přidala první slova ,,Nešťastné lásky."
On tam byl také. Stál těsně za ní, dotýkal se jejího těla, které kdysi tak moc miloval. Hladil její krásné havraní vlasy,protože pro něj budou navždy havraní, jelikož takové si je pamatoval. Hladil jí po hlavě a šeptal slova,kterým nemůže rozumět nikdo jiný,než ten, kdo se pro lásku dokázal vzdát úplně všeho.....

Idril a Nillien

7. ledna 2007 v 16:52 Postavy Arnykie
Město Arklaim bylo velmi nebezpečné v tuto pozdní hodinu. Ne, že by se místní starosta nedokázal zasloužit o větší bezpečnost, ale vyspělé podsvětí umělo zařídit, aby ostražité hlídky občas něco přehlédly.
Strastiplným bludištěm městských uliček spěchal jeden muž. Byl drobného vzrůstu, podle oblečení nejspíše občan pracující v řídící radě města. Roztěkaným pohledem zkoumal okolní budovy a porost se zatajeným dechem. Někdy se sám sobě smál, jak dlouho dokázal pozorovat obyčejný keř, který se zprvu zdál jako číhající ničema.
Nebyl zvyklý chodit takto pozdě domů a dělal to jen nerad. Jeho kamarádi nechtěli riskovat případné nepříjemnosti, a tak raději zůstávali přes noc v krčmě U Radnice, ale on nemohl, musel za svojí sestrou, o jejíž život se bál více než o cokoliv jiného.
Náhle zaslechl hluk z postranní uličky. Nejprve tomu nechtěl věnovat pozornost, nasadil si kapuci svého hnědého cestovního pláště ještě více přes obličej a zrychlil krok, ale štěstěna dnes nestála při něm. Jeden z lotrů přestal se svou hlučnou prací a rozběhl se za ním. To už ale radní probíhal boční ulicí. V hlavě mu třeštilo. Měl pocit, jako by se nad Arklaimem rozpoutala nemilosrdná vichřice, která ho svým řevem zaklínala. Propadl zoufalství, zastavil se a ohlédl. Nikoho neviděl, vichřice pomalu pomíjela. Ztěžka si oddychl a myšlenkami znovu zamířil do svého příbytku.
"Ani nevíš, jakou smůlu dnes máš, ani nevíš, s kým ses zapletl," zahřměl výsměšně hlas ze stínu jednoho z domů. Radní nasucho polkl. Pomalu se otočil po hlase a zahlédl robustní postavu pouličního lapky. Přitiskl si dlaně na obličej a nechal je klesnout na těžce bijící hrudník.
Muž triumfálně vykročil vstříc své oběti. Jako nelítostná šelma, která do kouta zahnala svou kořist, obcházel radního a cenil své zuby.
"Co máš? Co dáš, abych tě ušetřil," vyhrkl náhle a ukončil tak svou škodolibou hru.
"Nemám… nic nemám," odpovídal roztřeseným hlasem.
"Tvůj šatník tě prozradil, ty ohavný měšťane! Já tě poznávám, Idrile!"
Na oba dopadlo ticho, i zvuky odpočívajícího města ustaly. Radní pokýval hlavou. Ve své mysli opět zaslechl hlas sirén. Omamný křik jej unášel do neprozkoumaných dálek, do zemí šílenství a bědování. Rostl v něm zvláštní pocit, takový, který v lidech láme zábrany, který se rodí ze zoufalství a hrůzy. Rychle udělal několik kroků směrem k zloději. Nesl se tišeji než šumivá bríza, rychleji než vypuštěný šíp, smrtící jak jedem napuštěná ocel.
Banditovo tělo se zazmítalo vzduchem a těžce dopadlo na vydlážděnou ulici. Ječivý hlas v hlavě Idrila tiše dozníval, vřískot se měnil v žalozpěv. Pomalu došel k bezvládnému tělu a zkontroloval puls, poté s povzdechem sklopil oči. Ozval se další výkřik, ale nepatřil pouze mysli radního, ale celému Arklaimu. Zahlédl ženu. Stála v pootevřených dveřích a nahlížela tragickému divadlu před svým prahem. Idril reagoval bleskově, přiskočil k ženě a ztrhl jí do ulice. Dušený výkřik vystřídal zmatený povyk dětí uvnitř domu. Idril panikařil, strach v něm těžce svíral jeho srdce. Jedním rychlým pohybem udeřil ženu do týla, aby omráčil ženu a křik ustal.
Nyní stal nad dvěma bezvládnými těly a znovu se snažil křečovitým sevřením utišit těžce tepající nitro. Tiskl si dlaně na hruď tak silně, až ho bolela ramena.
Co když mě poznala? Co když ublíží mně a mé sestřičce? Proč jsem to jen udělal?
Nevyřčené otázky teď doznívaly v tajemném světě Idrila. Jeho tělo prostoupil klid, znovu popadl dech a donutil se k pohybu.
Krok, tep srdce se mu pomalu vytrácel z uší. Krok, znovu nabral jistotu a udělal další krok. Ozvěna zapraštění drobných kůstek a křik probuzených dětí, veškeré zvuky se ztrácely v dálce za Idrilovi zády. Ozvěna, když jeho těžký krok dopadl na krk matky dvou dětí, které hned ráno nechá odvést do toho nejlepšího sirotčince ve městě a sám zaplatí vše potřebné.
Konečně stanul před domem sebe a své sestry, jeho drobné oči naplnily truchlivé kapky slz. Dveře se náhle otevřely a on ji spatřil. Stála na prahu, přes oči pevně uvázaný šátek, krásná a smrtelně raněna. Ruce měla svěšené podél těla, zdálo se, jako by ho pozorovala. Stála tam jen tak naboso. Idril propukl v pláč. Její ruce se pohnuly směrem k němu.
Byl zvyklý plakat v náruči dobrotivé Nillien a nepřipadal si jako slaboch. Ona chápala stav jeho mysli. "Já vím co se stalo," pronesla tichým, konejšivým hlasem a bratrův pláč nabral na intenzitě. "Bojíš se ho, jeho krutosti a nelítosti," pokračovala a její hlas byl stále klidný, jako by nepodléhal žádným emocím. "Já tě před ním ochráním, vím, že nejsi vrah, vím, že v dějinách tohoto světa ještě sehraješ velmi důležitou úlohu, ale nyní musíš jít spát a postarat se ráno o ně o oba."
Měla pravdu, poslední krůpěje zkropily městskou dlažbu a záplava ustala. Pomalu vešli ruku v ruce do příbytku. Byla to věru neuvěřitelná stavba, zvenku se zdála útulně malá, pro dva akorát, ale zevnitř působila velkolepěji než královská komnata.
Pro Idrila bylo jen velmi těžké usnout. Nillien hladila jeho obličej a líbezně mu zpívala. Byl to jiný hlas, než ten, který pohlcoval jeho mysl. Měl ho rád, neboť věděl, že démona uvnitř zahání. K ránu konečně usnul.
***
Nebylo vidět nic, zvuky kolem jako by přicházely z velké dálky. Sním? Konečně se v prostoru začalo cosi tetelit. Náhle prázdnou místnost naplnily rychle se míhající obrazy. Na jednom byla dívka, statečně bojovala o svou večeři s jiným chlapcem. Další obraz měl zlatý rám, uvnitř se začínalo stmívat a postavy na něm vypadaly neznámě. Mnoho různých vzpomínek s různými okraji vířily vzduchem bez jakékoliv patrné příčiny. Sním.
Když už se zdálo, že se prostor pod tíhou dalších vyobrazení roztrhne, vše ustalo a z širého okolí začal prosvítat obraz největší. Kdokoliv by se na něj v tu chvíli podíval, všiml by si, jak rychle se zvětšuje na všechny strany. Z velké dálky bylo vidět postavu v černém rouchu, která jakoby v transu nahlíží výbuchu vesmírného tělesa. Co ovšem bylo velmi zajímavé, postavy na plátně se hýbaly, jako kdyby si žily vlastním životem.
Šlo o výjev bitvy. Několik vojáků s luky se snažilo schovávat za stěny svých domovů před neustávajícím náporem nepřátel. Byli oděni v zářivé zbroje, vyššího vzrůstu než obyčejní lidé. Z nebes dopadaly na město Arklaim obrovské kameny, která k zemi dopadaly z pařátů nebeských bestií.
Bylo jasné, že jde o poslední odbor tohoto hrdého města, který neměl mít dlouhého trvání. Hrstka přeživších pobíhala mezi troskami města a snažila se shromáždit v jeho centru. Idril vydával hlasitě rozkazy kolem. Finální nápor započal a měl rozemlít zbytek města na prach.
Náhle se rozletěly dveře jednoho z domů kolem a v nich stála ona. Pohřebním krokem přešla k poslednímu zákopu, kde bez hnutí stála. Idril si jí všiml. Setrvávala tam jak anděl spasitel uprostřed pokořeného města. Stala se poslední krásou, za kterou stálo bojovat.
"Proč jsi tady? Schovej se dovnitř, ochráním tě," snažil se Idril překřičet hlas bitvy. "Jste silní, v srdcích máte sílu vyšších lidí, ale na bojišti proti nim nic nezmůžete," odpověděla zpěvným hlasem bez zjevného náznaku emoce. Zněl klidně, bezstarostně. "Dokud já budu stát na nohou, nepadneme," odpověděl směle a s novým odhodláním se vrhl zpět do zákopu, kde obránci začali svádět svůj poslední boj. Míhal se mezi nepřáteli rychle a svižně, nedovolil, aby jej únava zdolala.
Velká mozaika se znovu rozbila na mnoho malých výjevů, rychle se však přeskupila a dala nahlédnout další části bitvy.
Tentokráte šlo o výjev smrti a padlých na velkém bitevním poli. Velké město utrpělo značné škody, ale nepřátele nikde nebylo vidět. Stála tam jenom Nillien, v otrhaném rouchu těžce oddechovala a s klidem jí tak typickým se rozhlížela kolem. Jak je to možné?
Konečně spatřila dalšího přeživšího. Poznala jej, i když byl potrhaný a celý od krve. Ruce mu bezvládně visely podél pasu, svedly dnes velkou bitvu, ale po takto těžké bitvě jenom stěží mohl doufat, že v nich bude mít stejnou sílu, jako dřív. Utrpěl zranění, které jej oslabilo na celý život.
Co se stalo mezitím? Kam se poděla vznešená rasa hrdlořezů, která ve snaze zabrat město zmařila tolik nevinných životů?
Poprvé po dlouhé době pocítila lítost. Padla v prach na kolena a křičela tak dlouho, než jí zradily hlasivky. Idril k ní pomalu došel a objal ji. Tiše se rozplakal a věděl, že kdyby ona měla zdravé oči, plakala by taktéž… truchlil proto za ní.
"Proč?" zazněl hlas postavy v černém rouchu prostorem, když se výjev z bitvy vytratil a zavládla naprostá temnota. "Než položíš otázku, neměla bys napřed vědět, koho se ptáš?" zazněla odpověď. Hlas se ozýval ze všech stran, patřil patrně muži.
"Co se tehdy stalo? Můžeš mi dát odpovědi?"
"Došlo k něčemu, co nikdo nepředpokládal. Člověk, který je nenadaný žádným zvláštním darem, který není předurčen k tomu stát se slavným mágem, bojovníkem či dokonce pěvcem ve velkém světě Arnykie a přeci jenom má moc, která je pro ostatní nadpřirozené bytosti klíčová."
"Jsme snad jenom loutky? Naše životy pro vás nic nejsou?"
"Stejně tak, jako jsou pro vás domestikovaná zvířata, tím samým jste byli vy, lidé, pro vznešený národ."
"Byli?"
"Ano."
Rozhostilo se ticho. Bylo zde mnoho nevyřčených otázek. Hlavou obyčejného smrtelníka vířilo mnoho myšlenek. Copak je víc než náš jeden svět? Copak za našimi známými hranicemi leží svět bytostí, pro které jsme jenom figurky v jejich hře?
"Je to tak," přisvědčil záhadný hlas na nevyřčenou otázku. "Pro vyšší bytosti to je něco, jako hrát karty, přičemž každý zná trumfy svého protivníka. Dlouho vyčkávaly vznešené národy na tu pravou chvíli, aby poslední trumf zůstal v rukou právě jim. Nakonec národ zvaný Éluntové a jejich vyhlášení rádci přišli na způsob, jak porazit ostatní a podmanit si tak jim známý svět."
"Éluntové?"
"Již brzy je poznáš, rasa vznešených bytostí s citem pro magii."
"A proč nevyhráli?"
"Nedokáži ti odpovědět. Mohu ti jenom ukázat, co se tehdy stalo, ale musíš pro mě něco udělat, něco krásného," zasnil se hlas a zněl tak jemně a citlivě.
"Chci to vědět, co se stalo?" zazněla horlivě odpověď.
"Ty už budeš vědět."
Místností se znovu začaly míjet drobné výjevy. Kousky do sebe zapadaly jako skládačka a vytvořily jedno obrovské plátno.
Znovu šlo o scénu boje, prohrané bitvy. Idirl propadl bojovému šílenství a se svými pěstníma sekyrkami se probíjel stále hlouběji do přívalu nepřátel. Nillien si uvědomila, že ztratila svého bratra. Dnes poprvé od svého nešťastného mladí pocítila emoce. Byly tak vzdálené, ale přesto slyšela jejich šepot, elegii. Naslouchala jí pečlivě, slova se jí vryla do paměti. Nevěděla pomoct hrdým obráncům Arklaimu, rozhodla se jim proto zazpívat, aby jejich duše v klidu opustily svět Arnykie.
Začala slovo od slova zpívat žalozpěv ve své mysli, ale řev boje byl silnější. Nikdo ji neslyšel. Ani nevěděla kde k tomu vzala sílu, jaká moc ji vedla, ale věděla, že to dokáže. Její bosé nohy se náhle oprostily od potřeby stát na pevné zemi, začala pomalu stoupat k nebi. Čím výš Nillien vzlétla nad bojiště, tím hlasitěji zněla její ukolébavka o padlém městu a jeho obyvatelích. Zpěv zněl nakonec tak hlasitě, až bojovníci nedokázali slyšet řinčení zbraní. Boj ustal a všichni sledovali nezvyklou podívanou. Slovům té krásné hudby nikdo nerozuměl, ale cítili, jak smutné pocity vyjadřují.
Nillien začalo obklopovat nezvyklé světlo, upadla do transu. Podvědomě cítila, že pomalu přichází o svou veškerou sílu a že nakonec upadne v prach Arklaimských trosek, ale i jí se píseň líbila.
Idril poznal svou sestru a v tichém pláči upadl na tělo útočníka, se kterým ještě před chvílí zápasil o svůj život. Nechtěl nechat sestru zemřít, něco se v něm vzepjalo. S novým odhodláním povstal a vrhl se do okolních nepřátel.
Krásnou píseň přerušil hlasitý rozkaz k útoku. V srdcích obránců vzrůstala nová síla a vědomí, že bitva ještě není ztracená. Nillien těžce oddychovala a sledovala nečekaný průběh bitvy o Arklaim. V očích nepřátel však nebyla pouhou hrobařkou, která chtěla jen zapět o kráse Arklaimu a jeho potomků, ale vojevůdkyní, která mohla ještě ošklivě zvrátit stav bitvy. Nad bojištěm zazněl další výkřik, rozkaz.
K Nillien se ihned rozletělo hejno zvláštních orlů. Byli nezvykle velcí a jejich těla, o něco kratší než u normálních orlů, byla pokryta zbrojí a talismany. Barva opeření se pohybovala mezi stříbrnou a zlatou.
Idril vzhlédl k nebi a bezmocně zakřičel. Viděl, jak se jeho sestry zmocnil jeden z přerostlých orlů a ve svých pařátech ji unášel směrem od něj. Poté se sesunul k zemi, když jej jeden z hloučku nepřátel přetáhl naplocho obouručním mečem.
Nillien se ohlédla za výkřikem a všimla si svého bratra, jak v bezvědomí upadl na zem. Bušila pěstmi do nohou dravce, ale ničemu nepomohla. Tentokráte byla přesvědčena o tom, že město padlo.
V tu chvíli se však stalo něco ještě mnohem horšího. Domobrana zasáhla orla výstřelem z luku a ten Nillien upustil. Jenže ona už nelétala, ale volným pádem mířila na střechu skoro rozbořeného kostela. Nebem se rozlehl takový křik, až ostatní letecké bytosti se strachem uháněly pryč. Celé bitevní pole teď sledovalo pád z mraků.
"Teď přišla tvá chvíle, Nillien," zahřímal tajemný hlas v temném prostoru. Ona nemohla odvrátit pohled od výjevu. Kdokoliv by se teď podíval na děj v tom zvláštním prostoru, spatřil by Nillien oděnou v černé kápi, jak bezdechu pozoruje obraz uprostřed. Se zatajeným dechem sledovala sama sebe, jak její život pomalu končí pádem z oblohy. A pak znovu zaslechla sama sebe zpívat. Nebylo to však truchlivě, znělo to, jako když zpěvem v neznámé jazyce volá o pomoc samotná nebesa. V odpovědi jí zazněl divoký výkřik tvora, jehož jméno už téměř každý zapomněl.
"Ach bože," vydechla Nillien. Celá tajemná místnost se náhle rozjasnila. Na druhé straně spatřila postavu, která s ní mluvila, ale Nillien jí nevěnovala jediný pohled. Jako zhypnotizovaná nahlížela příletu někoho, o kom se domnívala, že už dávno vyhynul.
"To je drak! Znám to stvoření z knížek, tomuto stvoření se říká Ochránce!" řekla Nillien a v tu chvíli jí došlo, oč jde. Pohlédla na bytost, na oči, které se jí leskly, dračí oči. "Zpívej, dcero Arnykie, zpívej pro mě, a já ti budu věrně sloužit," zasyčela dračí ústa.
"Zpívej dcero Arnykie, zpívej tak, jak už to nikdo na světě neumí, jazykem drakomluvy!" zazněla druhá výzva.
Nillien znovu pohlédla na obraz vprostřed místnosti. Uviděla, jak ji před tvrdým dopadem na zem zachránily dračí pařáty, jak se během letu vyškrábala po temně hnědých šupinách na dračí hřbet, jak znovu začala zpívat bitevní píseň v drakomluvě.
Odtrhla pohled od ohnivé podívané, při které drak plameny zahnal útočníky zpět ze skoro pokořeného města. Nechtěla vidět, jak trpí, ale vzpomínky se jí náhle vrátily. Začala znovu zpívat, ale ta píseň nepatřila drakovi, ale všem obětem té strašlivé bitvy o Arklaim.
Když se probudila, ještě jí v hlavě doznívala dračí melodie. Vstala a podívala se na vedlejší postel, kde spal její bratr. Přistoupila k němu a políbila ho na čelo. "Ocháním tě, slibuji."