Už jste přemýšleli, že by mohlo být víc světů než tento?

Sir Rocon Saref I

21. prosince 2006 v 23:39 |  Příběhy Arnykie
Po dlouhé výpravě, která směřovala nevím kam, jsem byl už dosti vyčerpán, až se mi nohy pletly do osmiček. Kousek od cesty byl pěkně rostlý dub, který měl svou korunu až k zemi. Nádherné místo pro odpočinek. Vešel jsem pod jeho mohutnou korunu a ustlal si v krásně načechraném mechu. Usnul jsem v okamžiku. Poprvé od té tragické události jsem měl znovu sen. V mém snu bylo místo, kde jsem se narodil. Krajina oplývala vysokými lesy a ze skalnatých hor se řítil průzračný potok s vodou čistší než mladá panna. Na vrcholu té hory stála moje nejlepší pevnost. Měl jsem strašnou radost, že takové místo ještě existuje alespoň v mé mysli, ale nic netrvá věčně. Nedaleko zřejmě byla nějaká lidská vesnice, protože mě z mého snění vyrušily nějací dva podezřelý mladíci, kteří šli okolo. Když mě zahlédli a viděli mě nehybně ležet pod stromem, tak je asi napadlo, že bych mohl být mrtev. Myslel jsem si, že mě chtějí obrat o moji zbroj a ostatní cennosti, ale čím byli blíže, tak mi docházelo, že mě asi nechtějí oloupit, ale co doopravdy zamýšlí, jsem netušil. Tiše jsem čekal, až se přiblíží. Pro každý případ jsem měl v ruce svojí dýku. Tu jsem naštěstí nemusil použít, protože na mě přicházející mladík promluvil: "Žiješ člověče?" Já jsem mlčel a ten druhý co stál opodál odvětil: "Kašli na to, ten už to má za sebou!" Já sem dlouho nečekal a řekl jsem jim: "Žiji, ale nejsem člověk." Oba dva se zarazili. "Tak co jsi zač, když nejsi člověk?" Jen jsem se usmál a vstal. "Jsem z rasy vyšších lidí. Jsme si dost podobní, ale vy jste přibližně o hlavu menší než my a další rozdíl je ten, že my o vás víme skoro všechno a vy netušíte, že jsme kdy existovali!" řekl jsem chmurně. "Existovali, jak to myslíte, vaše rasa zanikla?" zeptal se mladík, který byl poblíž. "To nevím, pátrám už asi týden a nikoho jsem dosud nenašel, takže to je dost možné." Chtěl jsem už jít, cítil jsem se špatně potom, co jsem si oživil ty nejkrutější vzpomínky. "Pane nechcete jít s námi do naší vesnice? Alespoň si trochu odpočinete." řekl chlapec co stál opodál. Chvilku jsem váhal a nevěděl, jestli mám souhlasit. "Nevím jestli vás o to mohu požádat, neboť jsem cizinec a ještě jsem neměl tu čest slyšet vaše jméno." Byl jsem rád, že jsem našel alespoň nějaké přátelské lidi. Ti dva mladíci byli synové rychtáře. Mladík, který si mě všiml jako první, se jmenoval Orin a jeho bratr byl Tejs.
Cestou jsme si vyprávěli všelijaké příhody a novinky v Arnykii. V průběhu konverzace Orin narazil na to že se hledá po velké válce nový král. "No a ty se chceš stát králem Orine?"zeptal jsem se s úsměvem. "Chtěl, ale nejsem šlechtického původu a navíc jsem přiliž mladý, ale ty by ses mohl ucházet o toto místo," pravil Orin. Dal jsem se do smíchu, až jsme se málem přidusil.Teď jsme se rozhodně necítil na tak velké sousto, abych vládl celé Anykrii. Vlastně to ani není v mém plánu.
Po té, co jsme dorazili do vesnice, nebyli zdejší lidé zrovna natčeni, že u nich nějaký čas pobudu. Proto svolali radu, jestli mi dají šanci. Za několik hodin rada rozhodla, že můžu zůstat v případě, že zdejší muže naučím boji. Neváhal jsem a nabídku přijal. Už se stmívalo a měl jsem pěkný hlad. Tejs byl tak laskavý a pozval mne do místní hospody na pečené sele a džbán piva. Tak dobře jsem se nenajedl ani u nás za starých dobrých časů. Bylo to zde jak v ráji, ale z lidí byla cítit nějaká zvláštní zloba. Nevím co zdejší lidi pohoršovalo, asi to mají vrozené. Dlouho sem seděl v hospodě. Když jsem už chtěl jít zaplatit pokoj a útratu, na kterou ni půjčil Tejs, vešla do hospody dívka tak půvabná, že jsem byl ohromen její krásou ještě dlouho poté, co vešla. Těžko říct, jestli to byla čarodějnice, ale jisté je, že už o moji rase něco slyšela. Nevěděl jsem, jestli se mám znepokojovat, ale ten nádherný večer plný vášně jsme si nechtěl zkazit svou prozíravostí. Druhý den jako by se po ní slehla zem, každého jsem se ve vesnici vyptával, ale nikdo nikdy tu dívku neviděl, ani hostinský. Těžko říci, co se včera stalo ale, stále se mi v hlavě točí jméno Shira.
Po snídani jsem došel za rychtářem ať mi ukáže ty muže, které mám vycvičit. Možná jsem tento úkol trochu podcenil, nejnebezpečnější věc, kterou ti muži měli v rukou, byly vidle. Vím, bude to těžké je naučit bojovat, ale teď nemám jinou možnost…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 daKGAdaN daKGAdaN | E-mail | 15. ledna 2007 v 22:33 | Reagovat

BLEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEH!!! Nadávat mi můžete na e-mail mezi 8-12 hodinou... Jindy ne.. protoze nemam cas...

2 Damson Damson | E-mail | 28. ledna 2007 v 10:56 | Reagovat

mno....díky za nabídku, ale nejsme sadomaso salon...:-))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama