Už jste přemýšleli, že by mohlo být víc světů než tento?

Shira...Přichází bouře

16. prosince 2006 v 20:21 |  Příběhy Arnykie
Temné vlny se vzdouvaly proti útesům, na nichž hrad stál. Racci řvali, odlétaly k obzoru a netušili, že je pozoruje pár chladných, světle modrých očí. Shira stála na hradbách, sledovala blížící se bouři, nastavovala tvář větru, který si pohrával s prameny dlouhých bílých vlasů a zvedal cáry šatů, které kdysi mohly být fialové. Nebo možná tmavě modré. Kapky deště dopadaly na bledou, téměř průsvitnou kůži i na věky ohlazený kámen.
Rozpřáhla ruce, cítila jak do nich proniká energie, žádoucí a smyslná síla, vibrující ve vzduchu
(síla bouře)
síla, která jí způsobovala mravenčení v konečcích prstů, dalo by se říct skoro podivnou rozkoš. Proudila jí tělem, krví, Shira cítila moc - neodolatelnou, šeptající moc...
Vidíš to moře, zeptala se bytost, která její hlavu pouštěla už pouze zřídka. Většinou mlčela, ale Shira cítila její tichou (temnou) přítomnost stále.
Tam za mořem jsou země, rozlehlé země plné měst a lidí.
,,Lžeš,"odvětila čarodějnice sebejistě, ,,všichni lidé zemřeli za války,"
Proletěla nad celou krajinou, nahlédla do všech srdcí a spatřila tam strach...
To si vážně myslíš, že jsi jediná kdo přežil?zeptala se bytost škodolibě, skoro pohrdavě.
Nemyslela si to, ale věřila tomu. Bytost to věděla a nerozmlouvala jí to.
Oblohou projel první blesk.
Shiřiny ruce začaly zářit, vzduch zhoustl....
Síla lomcovala hradem. Blesk udeřil do nejvyšší věže, nebe vzplálo tisíci ohni a pak potemnělo..Vítr z jejích vlasů vytvářel přízračnou svatozář, pohrával si s jejím drobným tělem a vypadalo to, že ji každou chvíli svrhne dolů...
Moře se proměnilo v temně černé sklo, poseté prasklinkami vln...
,,Kdo je ten král, kterého se chystáš přivést?" zařvala do větru. Magie už jí prostoupila naplno, každý kousek těla a Shira cítila jak jí svádí. Oči jí potemněly, stejně jako moře. Kdysi, (nejspíš v jiném životě, protože ona už si na to nevzpomínala) jí dříve kaštanové vlasy zbělely. Dnes v noci se jí do očí vloudila temnota, proměnila je v hluboké a studené tůně, plné číhajícího nebezpečí. Nebezpečí, které čeká někde pod hladinou...A takové už zůstaly navěky.
Bytost se jí uvnitř hlavy rozesmála. A byl to zlý, ošklivý smích.
To ty ho přivedeš. Jsi klíč, rozumíš? A navěky za to poneseš následky.
Zatracení, pomyslela si. Přesně to mě čeká.
Bytost mlčela. Přesto Shira cítila že uvnitř ní stále je, vyčkává a zvažuje. Pak jí ukázala obrazy, možná budoucnost, která čeká tenhle svět. Čarodějky se zmocnil pocit závratě, protože viděla věci, které by lidská bytost neměla vidět(více než jednou), ale Shira už vlastně ani nebyla lidská bytost, tedy v tom původním slova smyslu. Bytost jí ukázala města, která nikdy neviděla a lidi, které neznala...
A aniž by si to uvědomila, proběhly okolo ní týdny, prostě jí protekly mezi prsty jako zrnka písku.
Už víš? Zeptala se bytost když obrazy zmizely. Čarodějka se hořce usmála a cítila jak z jejích přeplněných očí uniká první hořká slza. Po ní přišla další a další...a všechny je smyl déšť. Čarodějnice brečela-tiše, důstojně, jenom tak, jak může člověk, co už není člověkem, tedy alespoň v tom původním slova smyslu.
,,Vím."Odpověděla a ta slova odnesl vítr. Jenomže bytost nepotřebovala slyšet, věděla, co Shira odpoví. Co odpoví žena, která nedokázala plakat pro válkou zničený svět, pro zmařené životy ani pro ztracenou lásku. A které plakala teď, když konečně pochopila. Ano, ironie světa je věčná...
Později, když si na tu chvíli vzpomněla, nechápala proč se cítila tak otupělá, prázdná, pustá...Jako poušť, jako nekonečný, bezútěšný oceán...
,,Co po mě chceš, než to skončí?"zeptala se ta poušť dutým hlasem.
A bytost jí to řekla.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama