Už jste přemýšleli, že by mohlo být víc světů než tento?

Shira:Poselství

31. prosince 2006 v 13:06 | Damson |  Příběhy Arnykie
Bledé podzimní slunko ozářilo zpola vyvrácenou hřbitovní bránu. Otevřela jedno křídlo a vstoupila, jako to dělávala už mnohokrát. Bylo to už moc dávno, co toto místo navštívila naposled. Ihned si všimla, jak se změnilo. Starý hřbitov se za ta dlouhá léta proměnil v divokou zahradu, nespoutanou a tak krásnou, jak by ji neudělal sebelepší zahradník. Mezi planými růžemi a mlázím vykukovaly náhrobní kameny nebo sochy andělů, lidí i zvířat. Pod hustou trávou zmizeli dříve stříbřitým pískem vysypané cesty, ale Shiře to nevadilo. Mohla by zavřít oči a jít poslepu, protože kdysi sem chodívala pouze v nejhustší tmě,skrytá před zvědavými zraky.Procházela mezi hroby, bledá jako přízrak a do mysli se jí kradla písnička ,,Nešťastná láska."Pohlédla na ocelově šedé nebe, tolik připomínající moře. Skoro doufala, že bude pršet, protože milovala dotyk kapek na kůži. Náhle se zastavila. Oči opustily oblohu a zastavily se na tmavě zeleném kameni, do kterého za ta dlouhá léta zub času vyhlodal spoustu drobných ďolíčků a rýh. Položila dlaň na jeho studený povrch. Prsty jezdila po kameni, až se dostala k dříve zlacenému nápisu. Nemusela ho číst, věděla co je na něm napsáno. Byla to hrobka rodu, do kterého se před lety přivdala. Místo, kde spočívali všichni předci jejího muže, včetně jeho rodičů,které tam rok po svatbě spolu pohřbili. Místo, kde měl spočinout i on a ona po jeho boku. Vedle vchodu do hrobky stála socha anděla, kterou sem nechal dát její muž. Pohlédla do té nádherné kamenné a smutné tváře, prsty přejela linii dlouhé šíje a vlasů...Zastavila se v místě, kde andělovy chybělo jedno křídlo. Avšak nic nebylo tak důležité jako ta tvář. Protože jí byla povědomá, tak moc povědomá, ale Shira nemohla přijít na to odkud. Možná ani nemohla, protože byla její, tedy alespoň v době, než se tolik změnila.
Ne...Nebyla tu kvůli hrobce ani kvůli vzpomínkám. Obojí nechala za zády, kráčela po zežloutlé trávě dál a dál. Na mysl jí opět přišel ten divný sen. Sen ve kterém zpívala v lese a pak mluvila s tím mladíkem. A pak mu slíbila, že mu pomůže, aby naplnil svůj úděl...Ale jí na něčem takovém nezáleželo, i kdyby se svět měl zhroutit do sebe. Ona měla také svůj úděl, protože před mnoha lety dala přísahu a tu hodlala dodržet. Možná tušila, že teď už je zbytečná a možná ne.
A pak,od té doby se jí neustále chtělo zpívat ,,Nešťastnou lásku".Ta melodie se objevovala všude, v šumění vln, v šeptání větru...dokonce i ta zatracená bytost sídlící v její hlavě si jí občas broukala.
Ucítila vůni vody a věděla, že je na místě. Mezi mlázím zahlédla skruž kamenné studny, nacházející se na konci hřbitova vedle jezírka. A přesto byla vyschlá. Lidé to dříve považovali za špatné znamení a nepřibližovali se k ní. Nikoho z nich nenapadlo, že by v tom mohla mít prsty žena jejich pána, která studnu navštěvovala. Posadila se na skruž a lehce se spustila dovnitř. Dopadla na kamennou zem aniž by si ublížila, jelikož studna byla mělká. Za ta dlouhá léta vyprchalo i zastírací kouzlo, které krylo obsah kruhové místnosti před nežádoucím pohledem. Na podlaze byl vyryt pentagram, jehož střed byl už značně ohlazen deštěm, pronikajícím dovnitř kruhovým otvorem studny. Napravo stál kamenný oltář, pokrytý hustou vrstvou prachu, nalevo knihovna. Vedle ní na lavici byla spousta předmětů, které už ani nevěděla, k čemu slouží. Místnost vypadala jako když ji viděla naposled, ochranné magické symboly na zdech jí ochránily proti vlhku. Shira se každého znaku dotkla a když zašeptala jeho jméno, znak se rozzářil. Pak se zastavila uprostřed místnosti, pronesla zakletí a rozzářil se i pentagram v podlaze. Připadalo jí až přízračné, jak rychle si na všechno vzpomíná.
Zvedl se vítr. Shira cítila ,jak jí v těle začíná proudit magii, záře znaků zesílila a zbarvila jí tvář do modra.
,,Přistup ke mě, služebníku,"zašeptala a prsty ve vzduchu načrtla znamení. ,,Volá tě tvá paní! Vystup ze tmy zatracení, protože tvá paní potřebuje tvé služby. Přistup a poslechni každý můj rozkaz!"
Střed pentagramu se divoce rozzářil a z té záře začala vystupovat postava. Nejprve vypadala jako stín a pak se začala postupně zhmotňovat. Shira cítila jak její tělo vydává stále více energii a začala si připadat slabá. Dostala strach, aby jí zbylo dost síly na démonovo ovládnutí.
,,Přicházím na tvůj rozkaz, má paní,"pronesl démon,připomínající černého džina se žlutýma očima.
,,Dé ka mej, tak to má být, služebníku,"odpověděla Shira starou formulí a načrtla před démonem znamení. Poslední zbytky síly jí začaly opouštět..,,Naber lidskou podobu!"rozkázala a démon jí poslechl.
,,Teď mě dobře poslouchej. Proměníš se v krkavce, poletíš přes moře, do měst, která ti ukážu a v nich navštívíš lidi, jejichž jména ti řeknu. A všem jim předáš moje poselství."
Ať chtěla sebevíc stát mino dění světa, byl to její osud. Byla vyvolená, aby přivedla krále. Byla klíč a v hlouby duše to věděla. Stala se nástrojem osudu a proto tak jednala. Protože musela, protože velká část jejího já tak jednat chtěla.
Démon se jí podřízeně uklonil a Shira spustila.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama