Už jste přemýšleli, že by mohlo být víc světů než tento?

Shira: Kdysi dávno...

22. prosince 2006 v 13:07 | Damson |  Příběhy Arnykie
Vítr se proháněl prázdnými chodbami hradu. Nic mu nebránilo, aby vnikl dovnitř a zvedal chomáče staletého prachu, neboť sklo z oken dávno zmizelo. Všechno vypadá, jako tenkrát, pomyslela si Shira, když její pohled dopadl na rozbitý nábytek rozházený po místnosti, která dříve sloužila jako jídelna. Přesto to nebyla úplně pravda. Hrad, o který se téměř století nikdo nestaral, se dostal do stavu, o kterém se dalo jenom těžko říci, že je špatný. Začínal jí padat na hlavu a ona to věděla. Mezi kameny vyrazil plevel, mráz trhal spáry, ve vzduchu byla velice silně cítit plíseň. Tlelo dřevo kdysi uměleckého nábytku, hnily vyšívané závěsy...
Bosou nohou šlápla do rozbitého skla, které možná bývávalo zrcadlem. Na malý moment spatřila svůj obličej rozložený na tisíce drobných střípků. Pak se jí sklo zarylo do chodidla a ona si ani neuvědomila, že necítí bolest. Už nevěděla, že by jí měla téci krev. Teplá rudá krev, jaká se nachází v každé živé bytosti.
Hučení vln zůstávalo venku, jakoby se bálo vstoupit. Shira to chápala. Je to hrob, pomyslela si a zastavila se pohledem na vybělené lebce. Tichý, studený, zatuchlý hrob.
Proč jsou tu ti mrtví?Proč jsem sama?
Jako na povel se odněkud z tmavých zákoutí v její hlavě začaly vynořovat vzpomínky. Přes nádvoří běží skupinka zeleně pomalovaných válečníků vstříc vojákům ve fialových uniformách... Spáry dlažby jsou rudé krví, jejich mrtvoly leží všude a ne úplně vždy pohromadě... Zeleně pomalovaní démoni pronikají přes poslední chabou obranu, masakrují vojáky, odhazující zbraně... Zvedá se jí žaludek. Protože oni se blíží! Kapitánovi její stráže odlítne hlava a Shira má chuť vrhnout se z věže dolů jenom proto, aby se na to dál nemusela dívat! Ale nedokáže to. Schoulí se na studenou podlahu balkónu a začne se dávit... Má strach.
…Ale čas nečeká.V dolní části hradu začíná masakr, umírají všichni: ženy a děti, protože nikdo jiný už nezbyl... A pořád křičí, bohové! Krev jí z toho tuhne v žilách, není schopna jediného slova, jediného pohybu... Nakonec nastane ticho a ona ví, že zůstala poslední. Dole na schodech slyší ozvěnu prvních kroků...
Namáhavě vstane, opustí své pokoje, tenkrát ještě vonící levandulí a ženským tělem, a začíná sestupovat po schodišti. Nohy sotva nesou tíhu jejího drobného těla... několikrát málem upadne. Zastaví se na odpočívadle, ruce jí ztuhnou hrůzou, když je spatří... Jsou jich stovky, alespoň jí to tak připadá... Myslí na smrt, protože ví, že teď přijde..
Pak se v ní něco zlomí. Zvedne ruce, ve smrtelně bledém obličeji se jí zračí stíny... Ano, zvedne ruce, ale už nestojí na odpočívadle, na modrém koberci ve staré vysoké věži... Vzpomínky ji odvanou jinam, dnes stejně jako tenkrát.
Je krásný letní den asi před pěti lety. Shira stojí na nádvoří skoro stejně smrtelně bledá, jako ve chvíli, kdy tuto vzpomínku znovu prožívá. Z jedné strany ji obklopují dvorní dámy a z druhé rytíři na bílých koních... Zbroj se leskne na slunci a Shira cítí příšerný nezvladatelný smutek, protože tuší, že je posílá na smrt... Všechny ty tváře se upírají na ni, ale ona má oči jenom pro něj. Stojí před ní a ve tváři má napsány snad všechny omluvy světa... za to, že ji nechává samotnou...
,,Neopouštěj mě," zašeptá. Zahledí se to jeho smutných tmavých očí, které se pro ní před mnoha lety staly vším. Do očí, pro které by bez váhání položila život. Pocítí touhu nechat se sevřít v jeho náručí, ale neodváží se, ne přede všemi. Už se spolu rozloučili včera v noci, loučili se dlouho a intenzivně každým kouskem těla, jako by to mělo být naposledy. Při tom pomyšlení ucítí, že jí v očích začínají pálit slzy...
On si toho všimne, uchopí její drobnou ručku a přitiskne na ni rty. A Shira ví, že je to víc, než může žádat.
,,Vrátím se," zašeptá v odpověď. ,,Slibuji, že se vrátím." Pak se vyšvihne na koně, ale ještě než se otočí vstříc osudu se jeho rty pohnou v nevyslovené větě: Počkej na mě, miluji tě... nadevše.
A Shira přísahá, že bude čekat. Ne jemu, ale sobě. Proto se v ní o pět let později probudí síla, o které ani netuší, že má. Proto ji ovládne vztek natolik, aby ten černý plamen, co jí hnízdil v duši, vypustila a nechala ho zabíjet. Celý hrad naplní děsivý křik hrůzy a utrpení, ozvěnou se linou zvuky, které ze sebe může vydat pouze člověk umírající ve strašné bolesti.Bojovník, nacházející se nejblíže u ní, na ni upře vyčítavý pohled. Po tvářích jí stékají slzy, a i když chce zastavit to peklo, které způsobila... nemůže. Pak se objeví hluché místo, které pravděpodobně prožila v beznaději a pláči… Probudí se v ohořelých šatech opuštěná a otupělá smutkem. Zůstala sama.
Tak proto, pomyslela si Shira a odvrátila pohled od prázdných důlků lebky. Protože tenkrát všichni zemřeli...
Protože jsi je zabila, ozvala se bytost škodolibě. Bylo to poprvé po mnoha dnech, co promluvila a Shira si už přála, aby raději opět mlčela. Strach, který cítila dřív, vystřídala nenávist na toho vetřelce, co okupoval její hlavu.
,,Drž hubu," zavrčela a ucítila, jak se bytost uvnitř ní chvěje smíchy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama