Už jste přemýšleli, že by mohlo být víc světů než tento?

Sedrik Monkrau

27. prosince 2006 v 13:07 |  Postavy Ilinea
Sedrik se řítil na svém krásném, jako sníh bílém plnokrevníkovi po cestě vedoucí přímo k jeho domovu. Byl to pohledný mladý muž se světlými vlasy sahajícími až po ramena, oblečený do sice cestovního, ale ne nějak zvláště zdobeného oblečení, ze kterého bylo přesto na první pohled poznat, že jde o šlechtice. Na jízdu se soustředil jen tak zpola, jeho kůň cestu znal víc než dobře. Pořád ještě přemýšlel nad tou dívkou, kterou našel v lese. Byla to vcelku pohledná tmavovlasá venkovanka (soudě podle oděvu). Pořád mu vrtalo hlavou, co se jí asi stalo. Nechal ji v blízké vesnici a zaplatil lidem, aby se o ní postarali. Řekli mu, že přežije. Uklidnilo ho to, a tak se mohl konečně vydat domů.
Před ním už se do výšky na kopci vypínal jeho rodný hrad, místo, které odjakživa nazýval domovem. Jeho masivní hradby a obranné věže byly zbytečné v této klidné době, ale působily impozantně. Brána byla jako vždy celý den otevřena, na stráži u ní stáli dva zbrojnoši, ale nehlídali nijak zvlášť obezřetně. Už několik desítek let se nikde v okolí nekonala žádná bitva ani ozbrojený střet a nic momentálně něčemu takovému nenasvědčovalo. Jak Sedrik projížděl po padacím mostě a posléze branou, stráž ho uctivě pozdravila. Vevnitř na nádvoří se nedělo nic neobvyklého, byl to den jako každý jiný. Okamžitě si to namířil směrem ke stájím, aby mohl dát zasloužený odpočinek svému koni. Jak čekal, u vrat stál Erik. Byl to mladý muž Sedrikova věku, svalnatější a o něco vyšší, hlavním rozdílem ale byly jeho tmavě hnědé vlasy. Stál tam opřený o bok dveří, ruce zkřížené na prsou. "Víš, že z tohohle můžeme mít oba velké problémy?" Sedrik sesedl z koně a pokýval hlavou. "Vím, jenže otec si myslí, v jakém nejsem ohrožení, ale v lese spíš potkám jelena než lapku." Erik se zašklebil. "Jenže já tě mám hlídat, víš? Odmalička jsem s tebou, abych tě hlídal a ty mi odmalička utíkáš." Sedrik se zasmál a poplácal ho po rameni. "Neutíkám ti pořád, ale jenom občas. Prostě chci být občas sám, víš, že jsem s tebou rád, jsi můj nejlepší přítel," řekl a odvedl svého bělouše do stáje. "Stalo se tu něco, o čem bych měl vědět?" zeptal se. "No, v podstatě nic, jenom tu zase byly sedláci z Vilmoorova panství prosit tvého otce o pomoc." Sedrik nadzvedl obočí. "Zase, hmm, musím si o tom s otcem promluvit." Pak Erik dodal s úsměvem: "No, a samozřejmě jsem se musel od rána schovávat, aby si všichni mysleli, že jsem s tebou." Sedrik se zasmál. "Promiň, promiň, já potřeboval být sám."
"Mně je to jasný," zašklebil se. Oba dva vyšli ze stájí a vydali se ke vchodu do části hradu s obytným prostorem pro rodinu, audienčním sálem, knihovnou a dalšími místnostmi, jež chtěl mít pán hradu na dosah ruky. "Jo, a cestou jsem potkal jednu hezkou holku," mrknul Sedrik očkem. "Fakt? Povídej."
"No, vlastně jsem ji našel v lese," odpověděl s úsměvem. Erik nadzvedl obočí a než se stačil zeptat, ozval se dívčí hlas. "Bráško! Už jsi zpátky!" Jeho desetiletá sestřička se k němu rozeběhla přes celé nádvoří. "Víš co, povím ti o tom pak." Sotva to Sedrik dořekl, vrhla se mu sestra kolem krku, div ho neporazila. "Chtěla jsem si s tebou hrát, ale tys mi zase někam odjel," usmál se a pohladil její zlaté vlásky. "Chtěl jsem se projet, víš Anežko, měla jsi tu přece Annu, ne?" Anežka se ohlédla na přicházející dívku, bylo jí sedmnáct, ale byla takový ten typ, že byste jí tipovali dvaadvacet. Na rozdíl od téměř všech žen na hradě nenosila sukni, ale kalhoty a u pasu jí visel meč. To jí ovšem neubíralo nic na její ženskosti, její tváři dominoval zářivý úsměv a divoké oči. Vlasy měla černé jako havraní peří, spletené do dvou copů, které jí sahaly téměř až k pasu. Byla pro jeho sestru tím samým, co Erik pro něj. Jeho otec trpěl utkvělou představou, že se jeho dětem něco stane, a proto se rozhodl, že každé bude mít osobního strážce, který je celým jejich životem bude provázet na každém kroku. Vybral proto Sedrikovi chlapce stejného věku a jeho sestře o něco starší dívku, kteří s nimi odmalička vyrůstali a cvičili se v boji. Nebyli to proto jen osobní strážci, ale také nejlepší přátelé. V podstatě pro ně byli téměř jako další sourozenci. Anna se na Sedrika usmála svým zářivým úsměvem. "Nechal jsi tu svou sestru čekat, mám ti dát lekci šermu?" Všichni se rozesmáli. "Hele hele Ančo, to bys musela porazit nejdřív mě," řekl Erik a poklepal na meč, který měl u pasu. "No tak, mohl bys být gentleman a nechat mě jako dámu vyhrát." Anežka se pustila svého bratra a stoupla si vedle své ochránkyně. "Anna je stejně lepší jak vy dva dohromady." Řekla a vyplázla jazyk. Všichni čtyři se rozesmáli.
Šerm: 3 Jízda na koni: 2 Lukostřelba: 2 Znalost etikety: 2 Odolnost: 1
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama