Už jste přemýšleli, že by mohlo být víc světů než tento?

Havran II

21. prosince 2006 v 16:14 |  Příběhy Arnykie
Hromy duněly krajinou a déšť padal jako vodopád. Kapky bušily o zem, jako by ji chtěly roztříštit. I když bylo poledne, panovalo šero jako v podvečer a jediné co ho narušovalo byly blesky. Přicházel podzim a na jeho začátku vždy příroda bouřila a ukazovala lidem, kdo je pravým vládcem země. Havran seděl schoulený pod malým skaliskem trčícím z kopce. Seděl a vůbec nevnímal hluk kapek narážejících do korun okolních stromů. Před tímto silným deštěm nebyly ani ty dostatečnou ochranou. Třásl se, z části to bylo zimou, z části za to mohly myšlenky, které vnímal jen on sám. Najednou s sebou škubl, jako by se probral ze špatného snu, rozhlédl se kolem sebe a neviděl nic než les, zasypávaný přívalem životodárné vody. Moje ruka, pomyslel si a promnul si levou paži. Cítil v ní bolest, nebyl k tomu žádný důvod, ale on jí cítil, nevěděl proč. Už se mu to několikrát stalo, nedokázal přijít na to, proč ho takhle bezdůvodně bolí tělo. Vstal, protáhl se a zasténal, několik hodin sezení na tvrdém kameni se ozvalo a bolest zad se dožadovala pozornosti. Promasíroval si obličej, jako by tím chtěl sejmout masku vyčerpání. Ucítil škrabaní a uvědomil si, že na jeho tváři vyrostlo za ten týden, co se potuluje divočinou, už pěkné strniště. Připomnělo mu to válku, všechno, co teď zažíval. Byl neupravený, hladový, unavený a byla mu zima. Jediná věc, která z toho mála co vlastnil, měla nějakou cenu byl jeho meč. Ne, že by byl bůh ví jak skvělým šermířem, ale jako šlechtic absolvoval výchovu, které se dostalo každému chlapci z urozené rodiny a mezi ni patřilo i základní zvládnutí meče. Válka a pak vláda nad panstvím mu k němu ještě přidali zkušenosti, takže byl v celku obstojným šermířem. S dobrými válečníky se nemohl rovnat, ale na nezkušené sedláky a lapky to stačilo. Znovu se posadil na tvrdý studený kámen a pokusil se uvelebit alespoň trošičku pohodlně. Zadíval se na ponuré panorama, které mu odhaloval podzimní les pod náporem deště. Byla to atmosféra, ve které se člověk ponořil sám do sebe. Přemýšlel, hloubal a vzpomínal. Na mysl mu přicházely jeho ponuré myšlenky, když ho najednou probralo zakručení jeho žaludku. "Ksakru!" zaklel a zamračil se ještě víc. Musím sehnat něco k jídlu, pomyslel si. Za ten týden co se tu toulá snědl jen několik bobulí a kus koně, kterého uštval k smrti. Měl v té chvíli takovou náladu, že nebyl ochotný zastavovat, chtěl být co nejdál. Hlad, zase mu vytanulo na mysl. Musím sehnat něco pořádné a co nejdřív. Nikdy mu nešel lov. I za války byl problém se sháněním jídla a on vždy radši než lítat po lese za zvířaty přepadal poutníky nebo vesnice a bral si co potřeboval. Jenže teď neměl skupinku mužů pod svým velením, bude si muset vystačit sám.
Bouře už pomalu doznívala a unavena svým předchozím řáděním, nezmohla se už na nic víc než slabé mrholení. Les byl mokrý a všude tekly potůčky vody, stékající z kopců dolů a zapíjejících se ke kořenům stromů. Havran seděl schovaný u cesty za kořeny vyvráceného stromu, jenž byl připraven o život dnešní bouří. V kořenech bylo zachyceno velké množství hlíny a jen místy bylo vidět skrz, skýtalo mu tak toto místo dokonalou skrýš, umožňoval mu vidět na cestu a nebýt viděn. Uměl se dobře schovat v lese a věděl, že moment překvapení je rozhodující. Všechno tohle ho za války naučil jeho otec. Ta hořká vzpomínka na osobu, kterou ze srdce nenáviděl, mu rozbušila srdce. Nesnášel svého otce za to, jaký byl k němu a k jeho matce, za to jaký byl vůbec. Vzpomněl si na ten šťastný den, kdy se dozvěděl, že zemřel v boji, a kdy se on stal hrabětem. V ten den cítil, jako by konečně existovala spravedlnost. Žádná spravedlnost ale není a on už to věděl. Vzpomněl si na Emily, jeho ženu, a srdce ho bolelo.
Hovor, uslyšel hlasy lidí, to ho vytrhlo z jeho melancholických myšlenek. Opatrně hleděl mezerami v zemině uchycené na kořenech na cestu. Šla tam trojice lidí, na první pohled bylo jasné, že to byla rodina. Muž, svalnatý, evidentně zvyklý na těžkou práci, k pasu měl připevněnou sekeru. Dřevorubec, pomyslel si Havran. Po cestě ho doprovázela žena, ne moc krásná a ne moc ošklivá, typická vesničanka v šatech stejně opraných a zašpiněných, jako on, a malá holka, asi 10ti-letá. Důležité ale bylo, že muž i žena měli rance přes rameno, muselo tam být jídlo. Blížili se k němu a on zvažoval, co dál. Počkal, až byly téměř u něj, a pak vyskočil na cestu. "Stůjte vy burani!" Trojice se zastavila, muž uchopil do rukou svou sekeru, žena si rychle přitiskla holčičku k sobě a schovala se za svého muže. "Dejte mi všechno, co máte," řekl havran svým obvyklým tichým hlasem, ze kterého šel mnohem větší strach, než kdyby na ně křičel. "Nech nás jít," řekl muž. "Jsme jenom chudá rodina, když ti dáme věci co máme, umřeme hlady." Havran na něj vrhnul zlověstný pohled. "Pak tedy zemřete hned." Havran udělal několik kroků směrem k nim. Muž trošičku ustoupil a nakonec mu k nohám hodil svůj ranec. "Tady to máš, vezmi si to a nech nás na pokoji." řekl prosebně. "A co ten druhý?" otec rodiny mimoděk pohlédl na rameno své ženy. Havran přesně na tohle čekal a vyrazil v před. Muž téměř nestačil zareagovat a máchnutí jeho sekyry se dalo snadno vyhnout. Meč se mu zabořil do boku až zapraštěli kosti, Havrana pocákala sprška krve z té veliké rány. Umírající ležel na zemi, chroptěl a kašlal krev. Zatímco holčička ječela, její matce jako by se myšlení zastavilo a důležitá byla jen ta jediná myšlenka. Mateřský pud na ochranu dítěte jí ovládl a ona se na Havrana, který soustředěn momentálně na to, aby dorazil jejího manžela a jí vůbec nevěnoval pozornost, vrhla s nožem v ruce. On si uvědomil, co se děje právě v poslední chvíli a jen tak tak se vyhnul, o vteřinku později, a byl by mrtev. Nůž sice minul jeho hruď, ale zle mu pořezal levou ruku. Žena jako by zároveň zaječela a zavrčela a připravovala se k dalšímu útoku. Hlavice Havranova meče jí ovšem roztříštila přední část lebky. Ozvalo se zapraštění a ona se bez jediné hlásky sesula k zemi, byla okamžitě mrtvá. Bývalý hrabě ještě pro jistotu okamžitě probodl umírajícího muže, který vytřeštěnýma očima hleděl na mrtvolu své ženy, a pak se jal rychle prohledat oba rance. Skoro zajásal, když v nich našel celý bochník chleba a kousek sýra. Konečně nebude mít hlad. Náhle si uvědomil, že holčička ještě pořád hlasitě pláče. "Měla bys přestat bulet a začít něco dělat, jinak tu bez rodičů sama zemřeš." Řekl a při tom odtrhl kus ženina oděvu, který vypadal čistější než ten mužův a obvázal si s ním zraněnou ruku. Pak o její mrtvolu otřel svůj zkrvavený meč a zasunul ho do pochvy. Holčička stále brečela. "Drž už hubu sakra!" Zařval rozzlobený Havran, Holčička nereagovala. "Tak ty jsi mě neslyšela!" Přišel k ní a pořádně jí nakopl. Ona jen vyjekla a schoulila se do klubíčka, už jen hlasitě fňukala. "Tohle je drsnej svět, pokud chceš přežít, musíš se snažit." Ušklíbl se a otočil. "Spravedlnost je jenom pověra." Řekl a zády k tomu všemu se vydal zpět do lesa, už se těšil až se konečně po dlouhé době pořádně nají.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Tanar Tanar | 22. prosince 2006 v 5:42 | Reagovat

Nevím, nevím jestli se se pořádně nají z bochníku a kousku sýra, dokonce neměli ani vodu na zapití. :-))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama