Už jste přemýšleli, že by mohlo být víc světů než tento?

Havran

16. prosince 2006 v 21:18 |  Postavy Arnykie
Alexandr Zemard se s výkřikem probudil, pot mu tekl po celém těle a měl zrychlený dech. Po dlouhé době měl zase noční můry. Proč tak najednou? Pohlédl vedle sebe. Cože? Kam se poděla moje žena? Rozhlédl se po místnosti, stěny byly plné obrazů a závěsů z drahých látek, vprostřed postel s nebesy, pár skříní a stůl, ale jeho žena nikde. Kde může sakra být? Vstal a shodil ze sebe noční košili, navlékl si své oblečení, zdobené vyšívané tmavě modré oblečení s překrásným sametovým zeleným pláštěm, dělalo jeho vcelku průměrný vzhled vzhledem vznešeným. Ještě si připnul k pasu meč a vyrazil ze dveří cestou po chodbě soukromé části hrádku, vyhrazenou pouze jemu. Po schodech dolů přemýšlel. Co se asi stalo, kde je moje žena? Tohle jí jen tak neprojde.
Dorazil do vstupního sálu a tam stála partička vojáků, která měla tuto noc hlídku. "Geralde!" Jeden z nich se otočil, když uviděl o koho jde, trošku nervózně mu vyrazil vstříc. "A, ano, pane hrabě?" Alexandr si ho změřil pohledem. "Kde je moje žena?" Bylo vidět, že otázka vojáka ještě více znervózněla. "No, ehm, já nevím, můj pane." Alexandovi se na tváři objevil lehce nenávistný výraz. "Mám tě narazit na kůl?" navrhl vcelku klidně. Voják očividně znejistěl, v očích se mu objevil strach. Bylo vidět, že hraběte zná a už nějakou dobu mu slouží. "Promiňte pane, ale šla ven." Hrabě se zamračil ještě víc. "Ven? Kam ven?" Alexandrovi začaly hlavou proudit myšlenky. "Nevím." Hrabě na něj zlověstně pohlédl, pak ho udeřil vší silou do obličeje. Voják se skácel s chrastěním zbroje na zem a při tom hlasitě zasténal. Alexandr okamžitě tasil meč a přiložil mu ho na hrdlo. "Tak ještě jednou, kam ven?! Koukej mi říct všechno, dřív nebo později se to stejně dozvím a pokud zjistím, že jsi mi lhal, nechám tě mučit, dokud ti mozek nevyteče z hlavy!" Voják měl vytřeštěné oči a třásl se při pohledu na rozběsněný obličej nad ním, po tváři mu stékala krev ze zlomeného nosu. "Do lesíka, šumícího lesíka, ne poprvé, už tam byla." Vysypal ze sebe rychle. Hrabě přitlačil meč na jeho hrdlo tak, že začal vytékat malý pramínek krve. "Kdy?" řekl opět klidným hlasem, jako by ho předtím vůbec nezvedl. "Za posledních čtrnáct dní asi šestkrát." V tu chvíli v Alexandrově hlavě začaly rejdit myšlenky. "Cože? Tolikrát? Jak to, že jsem si toho nevšiml?" Pak mu to najednou došlo, všechny díly skládačky se spojily. Čaj, každý večer mu manželka dělala čaj a dnes ho rozlil, ona to neviděla. "Ta mrcha! Vstaň!" Voják chvilku nejistě zíral a pak se pomalu postavil. Hrabě na něj upřel nenávistný pohled. "Nikdy nikomu neprojde zrada, rozumíš, nenechám se zrazovat." S těmito slovy do vojáka zarazil meč a ještě s ním v ráně otočil, aby umírající cítil co největší bolest. Sesul se k zemi na místo, kde ležel před chvilkou. Podlaha pod ním se začala zabarvovat do červena. "Přiznal ses, proto jsi měl takhle lehkou smrt." Řekl opovržlivě Alexandr. "Pane, můj pane!" Hrabě se otočil a spatřil Hightowera, byl to velitel jeho stráže. Asi ho vzbudil hluk, co tu nadělal. "Hightowere, támhlety vojáky necháš narazit na kůl, hlavně ať umírají co nejdéle. Musím teď pryč, pak ti to vysvětlím." Řekl mu autoritativním hlasem a ukázal na skupinku vojáků stojících uprostřed místnosti. Okamžitě vyrazil k východu.
Ve stájích si vzal koně a pustil se tryskem k šumícímu lesíku. Cestou přemítal. Byla mu nevěrná, mrcha. Proč asi? Ozvalo se jeho hlodavé já. Na mysl mu vystoupilo mnoho vzpomínek. Ona ležela zakrvácená na zemi, z mnoha ran ji tekla krev a on do ní stále kopal. V té další ji praštil, až spadla na zem a začala hlasitě brečet. Mnoho dalších podobných myšlenek se mu vybavovalo, jedna po druhé. Udělalo se mu z toho těžko u srdce. Nechtěl ji bít, nezasloužila si to, byla tak křehká, krásná, okouzlující, ale na něj to vždycky přišlo, nemohl to potlačit, nechtěl jí ubližovat.
Konečně docválal k lesíku. Hned zahlédl mezi stromy koně, byl to jeden z jeho stájí. Sesedl a uvázal svého oře poblíž hraběnčina koně. Zaržaly a on se je vlídnými slovy snažil utišit. Povedlo se. Vydal se dál do tmy, jeho oči si přivykaly čím hlouběji do lesíka vstupoval. Postupoval směrem na jih a stále nic, vydal se proto na východ a po tom, co ani tímto směrem nic nenašel, začal se vracet. Když najednou uslyšel zapraštění větve, přikrčil se a naslouchal. Kroky, slyšel kroky. Pomalu se vydal za nimi, chvilku je sledoval, až dorazil k mýtince. U kraje se opatrně schoval a jak předpokládal, spatřil svojí ženu. Příchozí, kterého sledoval, byl muž v kožené zbroji s mečem u pasu. Jakmile se oba milenci spatřili, rozeběhli se jeden druhému v ústrety a stanuli v něžném obětí. Alexandr zatnul pěst zlobou, ale dál zůstal skrytý a sledoval. "Nemohla jsem se dočkat, moc jsi mi chyběl." Řekla a pevně se přitom přivinula k neznámému muži. "To ty mě také, má milá, rozhodl jsem se, že tě konečně dostanu z rukou toho hulváta, nesnesu pomyšlení, že ti ubližuje," řekl jí konejšivým hlasem a přitom ji hladil po jejích krásných dlouhých zlatých vlasech. "Je krutý a má mnoho dobrých válečníků ve své družině, nesmíš riskovat," odpověděla mu starostlivě. Jemně ji od sebe odtáhl a podíval se do jejích hlubokých očí. "Má mnoho nepřátel, několik let už tyranizuje okolí, všichni ho nenávidí, říkají, že je to ďábel v lidském těle, naráží lidi na kůly a bere jim majetek násilím, aby sám mohl žít v přepychu. Je to zrůda!" V Alexandrovi, který stál ve stínu opodál, rostla zlost. "Neboj se, shromáždil jsem skupinku lidí, tuto noc zemře, právě teď podpalují jeho hrad a brzy lehne popelem, všichni jeho hrdlořezové tam zemřou stejně jako on." Hraběnka vzdychla a zaskočeně na něj pohlédla, v očích se jí objevila směsice pocitů, bylo v nich i trocha bolesti a smutku, ale převažovala úleva a štěstí. Přivinul si ji k sobě a políbil ji, ona ho pevně objala. To už hrabě nevydržel, pln vzteku vyrazil kupředu a nic netušícímu milenci vrazil dýku do zad. Ten zaúpěl a skácel se k zemi. Hraběnka vyjekla, oči plné hrůzy. "Mrcho!" Zařval a silnou ranou ji srazil k zemi. Otočil se k neznámému, který ležel a sténal. "Svině! Chci aby tě to bolelo, a hodně!" Vytáhl meč a zabodl mu ho do nohy. Milenec zaúpěl. Hrabě mu s mečem začal v ráně otáčet a když viděl, jakou působí muži bolest, propukl v smích. "Ty ďáble, shniješ v podsvětí!" zařval ležící muž. Hrabě se znovu zasmál a pořádně na meč zatlačil, odpovědí mu bylo ještě větší zaúpění. "Né." Vrazila do něj jeho žena. Pro hraběte ale nebyl problém překonat její sílu, srazil ji na zem a s nenávistným výrazem do ní začal kopat. Vzlykala a sténala, on pořád kopal jako v zatemnění mysli. Ucítil bolest v boku a instinktivně se ohnal. Uštědřil neznámému ránu, ten se z posledních sil zvedl ze země a zaútočil na něj, div ho ta rána neposlala zpět k zemi. Muž však poháněn odhodláním a zoufalstvím se okamžitě vrhl na hraběte a silou svého těla ho srazil k zemi. Přetlačovali se a zápasili, kousali jeden druhého, až se začali škrtit. Hrabě cítil, jak se mu točí hlava tím, jak mu neznámý svírá hrdlo čím dál více. Nakonec se ale projevilo jeho zranění a zeslábl. Jak hrabě tlačil, slábnul neznámý čím dál více a více, zlost chtěla ven. Tlačil až si uvědomil, že jeho sok vypustil duši. Chvíli oddechoval, než se mu podařilo vstát. "Vrahu, ne, ty ďáble!" Slyšel svojí ženu hlasitě vzlykat. Popadl meč a ještě se třesoucí rukou se rozpřáhl, aby jí sprovodil z tohoto světa. Podívala se na něj uslzenýma očima plnýma nenávisti. "Proklínám tě, chcípni! Doufám že tvá duše bude navždy trpět v podsvětí." Hrabě sklopil meč a opětoval jí nenávistný pohled. "Když tě nechám naživu, bude to pro tebe větší utrpení." Na chvilku se odmlčel a pohlédl k nebi, pak znovu na ni, klečela a stále hlasitě vzlykala. "Miloval jsem tě, miloval!" Vzedmul se v něm vztek a kopnul jí přímo do obličeje, žena se s vyjeknutím sesula k zemi. Otočil se a vydal pryč, bylo mu jedno kam, ale hlavně pryč.
Po chvilce chůze si všiml kouře na nebi, v hlavě se mu okamžitě objevil to, co říkal milenec jeho ženy. Rozběhl se ke kraji lesíka, a když tam doběhl, zůstal stát jako přimražený. Jeho hrádek na kopci před ním byl celý v plamenech, bylo už pozdě, nemělo cenu ani hasit. Padl na kolena a křičel, křičel, dokud mu to hlas dovolil, pak se hlasitě rozkašlal a propukl v pláč. Hlavou mu vířily myšlenky a vzpomínky. "Dost!" Vstal a v očích měl nenávist kříženou s bolestí. Končím s tímhle životem, odedneška budu někdo jiný. Vytáhl nůž, odřízl si z tuniky svůj erb a zahodil ho na zem. Vydal se ke svému koni, který stál opodál na kraji lesa. Odřízl mu ten samý znak ze sedla. Pohlédl na kus kůže, na kterém byl vytlačen erb jeho rodu. Byl na něm havran držící žezlo ve spárech. Otočil dlaň a znak spadl na zem. "Od teď jsem Havran, už jen Havran." Vyskočil na svého koně a pln bolesti a nenávisti se vydal pryč, co nejdále od toho všeho. Jel dál, za svitu měsíce noční ponurou krajinou.
Havran
Síla: 3 Šerm: 2 Vnitřní cit: 4 Jízda na koni: 1
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama