Už jste přemýšleli, že by mohlo být víc světů než tento?

Daniel Jan I

16. prosince 2006 v 21:03 |  Příběhy Arnykie
Dan otevřel oči a zjistil, že leží nahý na štěrkovité zemi. Probudil ho snad chlad, kvůli kterému se třásl, nebo kameny, které tlačily do zad? Kolem byla tma a nebýt na nebi hvězd, nebyl by si jistý, jestli má otevřené oči. Zápach hniloby a plísně dělaly vzduch nesmírně těžkým, až skoro neměl chuť dýchat. Schoulil se do klubíčka a dlouze přemýšlel. Hlavou se mu honily věci, které prožil, ani nevěděl kdy, přestal si být jistý vlastním věkem a tak shledal věk nedůležitým. Všechno co se stalo se mu náhle zdálo neuvěřitelné, jako by to byl jen sen, nebo snad pomatení smyslů a mysli, které by to celé snad vysvětlilo. Přemýšlel nad tím, kde by mohl být a co se vlastně dělo, že zapomněl na mráz i nesmírný puch, kameny, které se mu zarývaly do kůže a opět usnul. Znovu ho probudil až rozbřesk, který příjemně lechtal na pokožce a odháněl zápach, který se v kapkách rosy vsakoval do země a ulpíval na Danově těle, což začalo být opět nepříjemné. Dan si promnul oči a měl možnost se rozhlédnout po místě na kterém se nachází. Teď teprve začal věřit tomu, že přišel o zdravý rozum. Kolem se rozléhala krajina plná seschlých pařezů a hnijících kmenů, vzduch měl orandžovo-červenou barvu mraky na nebi byly šedé, i když těžko posoudit jejich barvu skrze to neznámé zbarvení oblohy. V mysli mu začalo nastupovat mnoho myšlenek a mnoho otázek, které začaly vyúsťovat v paniku, takže se rozhodl vypnout myšlení, aby měl čistou hlavu a mohl si ujasnit svou situaci. Neuvědomil si, že vypnout myšlení by pro něj bylo kdysi něco nemožného, připadalo mu to náhle tak přirozené. Jal se prozkoumávat okolí. V těchto místech asi kdysi stál rozsáhlý les a na jeho památku tu teď zůstalo pochmurné pohřebiště stromů. Při svém hledání narazil na padlý kmen. Byl silně ztrouchnivělý jako ty ostatní, přesto jej na mě něco zaujalo. Po chvíli sledování zkusil zarýt prst do shnilého dřeva a prst do něj vnikl poměrně snadno, tak začal odtrhávat kusy hniloby, kterou tak pronikal hlouběji ke středu. Když byl hotov zbylo mu v rukách srdce stromu, úplně zdravé, dlouhé, tvrdé a pevné, i když lehce zahnuté na několika místech a uzlovité, což se zdálo divné, protože samotný kmen vypadal rovný. Řekl si, že mu poslouží jako hůl, nechal si ho a pokračoval v cestě. Prohledávání začalo být únavné. Dana začaly bolet nohy, cítil hlad a žízeň, tak našel několik mladých chorošů na polorozpadlém pařezu, které snědl a pokračoval v cestě, když narazil na několik skal. Začal je prozkoumávat a v jedné z nich objevil otvor. Byl to vchod do jeskyně, uvnitř které byly poházené kusy látek a kůží, které mohly dobře posloužit jako oděv. Našel i kousek mýdla, spoustu pergamenů, svíčky a nějaké zahradnické náčiní a pár dalších věcí, i když povětšinou shnilých. Dal se do poklízení a oprav nábytku, většinu rozbitých a hnilobou prolezlých věcí odnosil za jeskyni, kde objevil ve skále tryskat pramínek vody a pod jezírko. Jeskyně se stala poměrně útulnou a prozatím měla Danovi posloužit jako domov. Sebral kůže a látky, mýdlo a vědro, šel se umýt a vyprat věci které mohly posloužit jako oděvy a přikrývky, nechal je pak schnout na poledním slunci. Pak pokračoval v prohlídce okolí, ale nacházel stále to samé. Přišla noc, Dan sebral věci a rozhodl se jít spát.
***
Přišlo nové ráno, Dan si oblékl široké kalhoty, přehodil přes sebe košili a dlouhý pruh látky s otvorem uprostřed, kudy prostrčil hlavu. Přes ramena přehodil vydělávanou vlčí kůži i s hlavou, kterou si přetáhl přes hlavu, jako čepici. Z dalších kusů látek si vyrobil onuce vzal do ruky hůl, do druhé vědro a šel na další prohlídku. Krajina se mu zdála smutná, duch bývalého lesa byl zmrzačený, zlomený a sotva patrný, nechtěl s Danem mluvit, ani prozradit, co se vlastně stalo. Hub bylo poměrně dost, takže se Dan rozhodl posnídat a začít s tím, co si včera namyslel. Začal chodit po lese a sbíral semena, tobolky, ořechy, pecky a seschlé bobule, které se mu podařilo najít. Mnoho z nich bylo mrtvých nebo jen spících a spousta shnilých, které už nemělo cenu brát. Když jich měl na tři sta, posadil se a začal "Vstávejte přišel váš čas. Probuďte se, je vás za potřebí. Pomůžete mi založit nový les." vedl s nimi v duchu rozhovor "Vím, že nechcete ležet ladem a vám, že nemáte sílu růst právě tady, proto jste zvolili spánek a smrt. Dám vám možnost růst, ale vy mi na oplátku dejte vědět že chcete růst a já vám dám k růstu podmínky." Semínka, až na dvě, která se rozhodla zůstat mrtvá, začala rašit a ořechy pukat pod náporem výhonků. Dan je vzal a začal sázet, holí vytvořil jamku, do ní vložil jeden z malých zárodků rostlinného života a přikryl štěrkovitou zemí. Když vysázel všechny, dopřál si chvíli odpočinku a zkusil spustit myšlení, které se mezitím uklidnilo a bylo nakloněno jeho konání. Přemýšlel nad tím, jak dát lesu vláhu, voda se držela v hnilobě na povrchu a to jen na některých místech, samotný štěrk přes den vysychal. Dan zjistil, že myšlení je nástroj, se kterým se musí umět zacházet, aby fungovalo správně, zkusil zhluboka dýchat a úplně se uklidnit, protože se do jeho mysli začal vkrádat strach o sazenice, kterým se nechtěl nechat ovládnout. Po chvíli se od strachu oprostil a měl opět čistou hlavu, ve které se zrodil nápad. Šel k prameni a vyptal se ho, kde je nejbližší potok. Pramen měl právě dobrou náladu a tak rád prozradil směr, kterým se potok nachází. Dan poděkoval a po několika hodinách chůze na východ se dostal k potoku, který vypadal velice smutně. Proudil pomalu, voda v něm byla temná a jeho nálada se roznášela i na okolní krajinu, kde rostlo jen velice málo stromů a skoro žádná tráva. Nedbal na to, chtěl se po cestě osvěžit, přišel blíž k potoku, nabral vodu do dlaní a napil se. Smutek který z potoka cítil ho začal pomalu prostupovat a naplňovat, začal cítit zoufalství a marnost. Upadl na břeh a cítil už jen velké utrpení, které bylo ještě posíleno strachem z toho, že smutek už nikdy nezmizí. Začal bojovat sám se sebou a čím víc se smutku vzpíral, tím víc ho naplňoval a pohlcoval, když ho na tváři zašimral paprsek světla. Dan zavřel oči a ponořil se do sebe, vzal smutek jako součást sebe a ten pak našel své místo v něm a přestal bojovat. Za chvíli, když se vzpamatoval, rozpomněl se na to, proč vlastně přišel. Sehnul se k potoku a začal si s potokem povídat "Přicházím k tobě s prosbou. Chci obnovit les nedaleko odsud, ale potřebuji vláhu pro stromy a rostliny. Když ti vykopu strouhu, mohl by jsi prosím téct i tím směrem?" Potok dlouho nereagoval, ale když chtěl Dan znovu opakovat svou prosbu začal mluvit velice potichu a vláčně "Vím kde je to místo, kam chceš vést vodu a rád bych ti pomohl, ale nejsem svým pánem. To koryto má vládu nade mnou a pokud nesvolí, nemohu nic dělat." Odpověď Dana na chvíli zarazila "Jak se stalo, že nejsi svým pánem?" Potok znovu dlouze otálel s odpovědí "Už mě dlouho nikdo neoslovil jménem, takže jsem ho zapomněl a tím jsem zapomněl i na svou hodnotu. Neznám svoji hodnotu, takže už nejsem svým pánem a proto má vládu nade mnou koryto a já jsem jen jeho sluha, jsem mu podřízen a jen plním jeho vůli." Dan se hluboce zamyslel "Co kdybych ti dal já nové jméno? Jsi už jiný potok, než jsi byl, když jsi své jméno a svou cenu znal, původní jméno by ti možná už nic neříkalo a byl by jsi dál otrokem." Na to se zamyslel i potok "Dobře, uzavřeme dohodu. Pokud mi dáš nové jméno, pomůžu ti s lesem." "Dobře tedy." povídá Dan "Dávám ti jméno Jáchym." Voda v potoce začala bublat, začaly se na ní tvořit velké vlny a jeho barva se začala měnit v křišťálově průzračnou. Krajina okolo začala kvést a radovat se, ze země vystupovaly nové výhonky trávy a z břehů začaly rašit větvičky mladých stromků. "Ano, to je mé jméno." zaradoval se potok "Znovu znám svoji cenu, jsem opět svým pánem. Teď mohu splnit svou část dohody." Voda z potoka se začala hromadit na jednom místě a vystupovala po hrázi nahoru, podemlela břeh a razila si cestu směrem k sazenicím a brala s sebou úrodnou půdu břehu a krajiny za ním, kterou nanesla tam, kam Dan potřeboval. Voda se pak rychle vsákla, dostala se k semenům a Jáchym jim dal navíc sílu k tomu aby mohly růst, vytvořil ze sebe malý potůček, který budoucí les dostatečně zásoboval vodou. Dan se poklonil a Jáchymovi poděkoval, Jáchym poděkoval Danovi. Pak se rozloučily a Dan vyrazil směrem ke své jeskyni. Cestou narazil na začínající lesík, který už byl o hlavu vyšší než on, takže se Dan posadil na kámen před jeskyní a pozoroval růst stromky, na nich rašit pupence a z nich pak listy. Když staré kořeny a pařezy viděly, že rostou mladé stromky a ucítily v sobě sílu, kterou s sebou přinesla nová hlína a voda, nechtěli se nechat zahanbil. Nechali ze sebe rašit spoustu šlahounů a větviček, splétali je dohromady a nechali srůstat do sebe, čímž si vytvořily nové kmeny a započali být novými stromy. Pozdě v noci už stál hluboký a rozsáhlý hvozd tam, kde byla předtím poušť místy proložená hnilobou. Ovzduší se zlepšilo a Dan mohl opět volně dýchat a samo dýchání mu navozovalo pocit radosti. Po dlouhé procházce, kdy si prohlížel stromy se rozhodl uložit se ke spánku. V duchu si říkal, že tohle byl opravdu úspěšný den. Když už skoro usnul, uslyšel slabý nářek, který ho probudil. Rychle se zvedl, popadl svou hůl a běžel směrem, odkud slyšel nářek. Čím víc se přibližoval, tím byl nářek silnější a pronikavější. Když přiběhl až k místu, odkud nářek vycházel, viděl, jak několik skřetů s pochodněmi a zapalují šípy a střílí je do korun stromů. Stromy chytaly plamenem jeden od druhého a jejich nářek se ještě víc stupňoval."Ne!" vykřikl Dan jak nejsilněji mohl a běžel směrem k nim. Skřeti se polekali a začali prchat. Dan viděl, jak oheň rychle stravuje koruny stromů a šíří se na další. "Prosím, přestaň." řekl ohni "Působíš stromům velkou bolest a ony trpí." Oheň se náhle zastavil na stromech, ne kterých zatím byl, sice nepřestal hořet, ale nešířil se dál. "Nevěděl jsem, že mé plameny tohle působí. Vždycky jsem jedl a stravoval to, co se dalo, ale ještě mě nikdo neupozornil na to, co tím působím." Oheň se zatvářil nedůvěřivě "Co chceš dělat, uhasit můj život?" zeptal se oheň Dana "Ne, to jsem neměl v úmyslu, ale nelíbí se mi, co děláš stromům. Chtěl jsem ti navrhnout, aby jsi se zmenšil a přešel na knot jedné ze svíček, které jsem našel. Tak by jsi nikomu neubližoval a zůstal naživu." Oheň začal ustupovat "Dokud jsi mě neoslovil nevěděl jsem, o sobě, nevěděl jsem, že jsem a nevěděl ani, že můžu působit bolest, jen jsem existoval." oheň začal ustupovat ze stromů a zmenšil se na malý plamínek na konci jedné z ohořelých větviček na zemi. "Bojím se teď být a hořet plamenem, mám strach, že někomu ublížím." povídá rozrušeně oheň "Podej mi kámen, vstoupím do něj a tak uvězním své plameny, aby už nemohli ublížit." Dan se sehnul, nahmatal na zemi kámen a přiblížil k plameni. Ten kámen chytil, vynesl vysoko do vzduchu pak se roztáhl do obrovské koule, která se počala rychle a prudce smršťovat, tak prudce až to rozhoupalo koruny stromů a Dana povalilo na zem, pak oheň vstoupil do kamene a kámen spadl na zem, kde ještě chvíli svítil a podle svitu ho Dan pak našel. Když se kamene dotkl, zazářilo kolem Dana světlo, které na chvíli způsobilo, že bylo vidět jako ve dne. Za tu chvíli si stačil Dan kámen prohlédnout. Byl rudý a průhledný, měl tvar slzy a byl velice hladký. "Chci ti dát dar." povídá oheň "Polož mě na konec své hole." Dan udělal, co mu oheň řekl a kámen se začal zarývat do jejího konce. Odštipoval přitom třísky a formoval dřevo tak, aby kámen objalo, aby ten nemohl vypadnout. Pak vytáhl z hole všechnu vodu, takže se zúžila a kámen ještě pevněji objala, ale aby se nerozpadla, pojal oheň hůl vědomím a tak jí udělal téměř nezničitelnou. "Toto je můj dar, pro tebe." povídá oheň "Budu tě chránit, budu ti svítit na cestu a mé plameny ti budou k dispozici, ale jen tobě, pokud můj dar přijmeš." Dan se chvíli rozmýšlel a pak souhlasil "Přijímám tvůj dar, s tím, že neublížíš nikomu, pokud k tomu nedám svolení a neublížíš ani, kdyby mi, nebo někomu jinému, kdokoliv ubližoval." řekl s menší poklonou a oheň souhlasil. Pak pronesl "Světlo, prosím." a hlavice hole se rozzářila žlutým světlem, takže se mohl Dan dát do prohlídky škod, které oheň, ale vlastně skřeti způsobili. Nevěděl, jak stromům pomoct, i když tušil, že mají samoléčící schopnosti, na tohle jim nejspíš nebudou stačit. Když kolem procházelo malé děvčátko s plavými vlasy, v bílé říze. Stoupla si ke každému popálenému stromu a jemně přejela rukou po jeho kůře, pak si dalo prst před ústa s tichým "Pšššt." a zmizela. Popálená kůra se začala obnovovat a větve dorůstat, ale to už Dan poznal, že duch lesa je obnovený a že už se o stromy dokáže postarat, tak vyrazil k jeskyni, kde konečně mohl usnout.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama