Už jste přemýšleli, že by mohlo být víc světů než tento?

Daniel Jan

15. prosince 2006 v 22:53 |  Postavy Arnykie
Dan se narodil v malé vesničce pod kopcem na konci světa, v rodině chasníka, tak bylo rozhodnuto, že bude chasníkem. Už od malička pracoval na poli svých rodičů, zároveň ho od malička trápila velká zvědavost. Dokázal sedět, pokud na to byl čas, před kamínkem nebo květem pampelišky i několik hodin a pozorovat jejich rozmanitost. Kladl spoustu otázek, které občas doháněly jeho rodiče k zoufalství, zvlášť, když otázky zodpovězené vyvolávali otázky nové. Ani vesnický kněz, který měl na starost výuku drobotiny si s jeho zvědavostí nevěděl rady. Když všem došli odpovědi, došli k závěru, že je Dan prostě drzý a tak začala doba výprasků a jemu nezbylo, než začít se ptát sám sebe a sám přicházet na odpovědi, tak začala i doba špatných závěrů. Čítával příběhy o hrdinstvích, mocných čarodějích a lidí se začal stranit, chtěl být jako postavy z bájí, s mocí, kterou dokázali porazit armády a lámat skály, takže mu místo o poznání začalo jít o moc. Byl prohlášen za snílka a blázna, takže téměř úplně přestal komunikovat s lidmi, i když ve skrytu duše doufal, že najde někoho, kdo by jeho otázky dokázal zodpovědět.
Jednou, když okopával brambory, na hlíně, ve které se rodilo velice málo, proto nechápal smysl své práce, ale dostal za úkol okopávat, což mu šlo právě velice špatně, protože se nedokázal soustředit, kopaní odvádělo pozornost od myšlení a myšlení zase od kopání, procházel se polní cestou muž. Těžko odhadnout jeho věk, chvíli vypadal jako štíhlý mladík chvíli jako kmet, oblečený v černém kabátu až na zem, s černou holí a vysokým cylindrem jeho vlasy chvíli tmavé, chvíli plavé a chvíli skoro bílé mu splývali na ramena. "Máme dnes, hezké počasí." jako by řekl sám pro sebe a Dan tiše pozdravil s přídavkem "Asi ano" a dál si pokoušel hledět svého. Muži se na tváři objevil úsměv a zase jako by mluvil pro sebe pronesl "Dívám se, jak ti práce nejde od ruky, z toho si nic nedělej, to se časem poddá." Ta věta Dana slušně dopálila "Časem poddá!" pustil motyku a přistoupil blíž. "Já nechci, aby se to časem poddalo!" "Opravdu se to časem poddá, sám vidíš, jak tvá zvědavost ochabuje. Za nějaký čas přijdeš k rozumu, najdeš si ženu a naučíš se mít svou práci rád." řekl muž a jeho úsměv se ještě prohloubil. "To není pravda." lhal Dan sám sobě "Chci znát pravdu o všem a v tom nikdy nepolevím" opět lež, za kterou se divil, že nezčervenal, ale hrdost mu nedopřála, aby si ji přiznal. "Opravdu chceš znát pravdu?" zeptal se muž s mírným pošklebkem. "Ano!" odvětil Dan a přistoupil blíž. Skoro nezvládal svůj hněv a chtěl se na muže vrhnout, nevěděl, že se nezlobí na něj, ale na sebe. Možná to i věděl, ale nechtěl si to přiznat. "Dobrá tedy." odpověděl muž a začal lovit rukou v širokém rukávci svého kabátu "Pokud chceš jen znát pravdu..." vytáhl z rukávce pohár plný duhově zbarvené tekutiny a podal jej Danovi. "Pokud chce jen znát pravdu, dávám ti možnost ji poznat, tak ber a nenech se pobízet." Z Dana opadl hněv a nastoupilo překvapení. "Jak mám vědět, že je v tom opravdu poznání a ne nějaký jed?" podíval se nedůvěřivě na muže. "To už je na tobě. Ber nebo nech být, jen jsem ti dal pohár, jestli budeš nebo nebudeš pít už je na tobě. Dan uchopil pohár, který byl lehký i těžký zároveň, přebíral barvu tekutiny v něm a ani jeho tvarem nevypadal jako trvalý. Zkusil se lehce napít "Fuj, je to odporné!", prohlásil Dan a chtěl pohár vrátit, když mu muž oponoval "Naopak, poznaní má všechny chuti, to jen ty si neumíš vybrat jednu, která bude poznání provázet." "Můžu si vybrat jakoukoliv chuť?" muž přikývl "Ale jak?" "Muže se na něj opět s mírným pošklebkem podíval "Neptej se jak a prostě to udělej." Dan se napil znovu a tekutina zachutnala sladce, začal pít, pak hltat, ale pohár zůstával stále plný, jako byl předtím. "A co teď?" zeptal se celý překvapený. Muž se začal hlasitě smát a jeho smích jako by trval celou věčnost. "Teď by jsi se měl posadit a nezapomeň, já tě nenutil pít, dal jsem ti na vybranou." Dan pořád nechápal, ale tušil, že se o tom co se právě stalo asi víc nedoví. Pomyslel si, že muž je blázen a ustoupil několik kroků vzad, když na sobě začal pociťovat změny. "Co se to děje?" zeptal se zděšeně, když zjistil, že je sám. Cítil bolesti břicha i hlavy, měl pocit, že zahořel plamenem. Doklopýtal k nedaleké jabloni, kde upadl do mechu, položil se na záda a doufal, že bolest odezní. Zavřel oči a držíc se za břicho se snažil neomdlít, když bolest polevila. Uvědomil si, že bolest nepolevila doopravdy, ale on se ji naučil snášet, pocítil ji tak, jako nikdy, jako tisíckrát zesílenou, ale přitom jako něco jemu vlastní. Hlavou mu blesknul pohár. Pokud to šlo s chutí tekutiny, mělo by to jít pocity, tak zvolil místo bolesti radost a to ho v mžiku zaplavila nekonečná, ničím nezkalená. Měl najednou pocit, že nemá tělo, jako by jeho podstava byla záda a zbytek těla se rozprostřel do širokého okolí. Pocit, jako by byl světem, i lidem v něm, jako by kolem něj míjeli věky, ale na zemi přitom zůstával čas stát. Jako by letěl vesmírem plným očí, které ho sledují, jako by letěl světlem a to se mu zdálo pomalé, jako by doletěl za hvězdy a jako by byl hvězdy, když si uvědomil, že jako není a že se to opravdu děje. Přišly k němu zvláštní bytosti, které zjistil, že na sebe berou tvar jeho myšlenek, měl možnost analyzovat, bylo to opravdu poznání, které hledal, to, které mu řeklo, že lidé mají to co hledají a to je právě tím, na co si nejvíc stěžují a mnohem víc, poznaní, které se nedá slovy vyjádřit. Ty bytosti ho chtěli mezi sebe, ale on zjistil, že si zvolil život na zemi, proto odmítl a ony souhlasily, ale s tím, že mu předvedou, co si vlastně vybral a dali mu pocítit tíhu světa na Zemi. Pozdě litoval své volby, ale nebyla to skutečná lítost, jen dozvuk lítosti. Mezitím uplynuly další věky a on se vrátil zpět do těla. Pocítil, že leží na zemi a pocítil, že se zároveň směje a pláče. Vstal s zkusil se vzpamatovat, když opět pocítil přítomnost muže v cylindru. Byl tu, byl u něj, byl v Danovi, což ho dost zarazilo. Padl na kolena a bědoval, že to nechtěl, nechtěl to všechno doopravdy vědět, pravda je příliš tíživá a on nevěděl, jak se s ní má vyrovnat. Na mysli mu vytanula odpověď v duchu toho, co muž říkal prve, že on mu jen poskytl poznání, nenutil ho pít. Dan litoval, že si nevybral cestu obyčejného člověka, která se mu zdála tisíckrát lepší než to, co prodělal, ale nebyla to skutečná lítost, takže se s ní dokázal rychle vyrovnat. Popošel a posadil se na kraj pole a rozmítal o tom, co se právě stalo, když si uvědomil, že pole je nešťastné. Vyvstala z něj bytost pole a udělala na Dana nehezký obličej. Dan se zeptal, proč je nešťastný a duch pole odvětil, že lidé mu dávají málo síly a špatně se k němu chovají, proto zařídil, aby se nerodilo a hněv, který z toho lidé cítí ho živý, ale, že to nestačí a on je slabý. Dan se pokusil zamyslet, ale myšlenky byly rychlejší než on, takže ho napadly dřív než se o přemýšlení pokusil. "Zařiď aby se rodilo, pak budeš mít síly dost.", řekl Dan, ale duch se na něj ještě víc zašklebil. "Když zařídíš, že bude dost úrody, lidé budou veselí a budou na tebe častěji myslet, budou se k tobě chovat líp, jen musíš udělat první krok a nic si od něj neslibovat, zato ale vytrvat. Vždyť, jak by se tobě líbilo, kdyby jsi byl chasník a na tvém poli by se nerodilo, měl by jsi vztek a myslel na sebe, nevnímal by jsi ducha pole, ale svůj nedostatek a lidé často nevnímají věci okolo sebe." Duch se zamyslel a ještě víc se zašklebil, i když na něm bylo poznat, že přemýšlí, jeho škleb se pomalu měnil v úsměv, přikývl a zmizel. Dan seděl dál a pozoroval všechny věci se mu zdáli tak nové a přitom tak stejné, poznal, že on je tím světem, ve kterém, žije, že on ten svět utváří a proto nemá cenu se na svět zlobit, zlobil by se totiž jen na sebe, takže zjistil, že je lepší být se sebou spokojený. Když si všiml, že po stejné cestě, jako šel předtím muž přichází žena, jen jde z druhé strany. Byla až nadpozemsky krásná, dlouhé hnědé vlasy které za ní vlály stejně jako průhledný přehoz, který na sobě nesla. Dan se postavil a šel jí naproti. "Kdopak jsi?" zeptal se. "Jsem Přítomnost." odpověděla žena "Přicházím se s tebou milovat." Tázavě se na ní podíval a přitom zjistil, že Přítomnost přichází po každém poznání, jako součást poznání. Pokýval hlavou a uznal, že poznání je velice komplexní. Přistoupil blíž a ona nechala sklouznout přehoz na zem. Objal jí kolem beder a přitáhl k sobě. Začali se líbat, Přítomnost zajela Danovi rukou do vlasů a druhou mu začala stahovat kalhoty, on jí promnul zadeček a záda a po jejím příkladu pokračoval výš až na šíji po které jemně přejížděl konečky prstů, kdy ona oponovala stažením jeho košile a dalším daleko silnějším přisátím na jeho rty. Oba poznali, že se od sebe mají co naučit. Přítomnost přivolala mlhu, která se velice zhuštěná, měla jim posloužit jako lože. Nejdřív je obstoupila a pak vynesla nad zem, až vysoko do mraků, ale toho už si nevšímali. Byli do sebe právě hluboce zabráni. Dan se jal prozkoumat každý kousek přítomnosti a přítomnost každý kousek Dana. Prolétali se prsty i celými těly v nekonečných výbuších rozkoše, kolem se přitom míhaly vesmíry, ale oni stále pronikali do sebe a sebou, líbali se všude a zkoušeli jak co na toho druhého působí a co nejvíc působilo v tom pokračovali, čas na zemi zůstal snad tisíckrát stát, zatím co jim uplynulo tisíc věků, kdy každé zastavení času se provázel výbuch rozkoše.
Dan se probudil mezi oblaky. Vzbudila ho záře, která k němu promluvila "Mám pro tebe úkol." pronesl její hlas, "Půjdeš do Arnykie a budeš tam působit... "Ale já ještě nejsem připravený!" Namítl Dan "Vím, že to vše je teprve začátek..." "Ano." přerušil ho hlas a pronesl "Půjdeš do Arnykie, kde tvá cesta pokračuje." Dan přikývl a sklonil hlavu "Vím, že je to můj úkol, proto půjdu." Sepjal ruce a šel se spojenou hlavou za hlasem. Přišly bytosti, které ho ošatili a upravili, které hned potom zmizely. Před Danem se objevilo zvláštní zrcadlo, které vypadalo jako stříbrná hladina vody. Dan sklonil hlavu, ještě víc sepjal ruce a vstoupil.
moudrost 4, zručnost2, inteligence2, čtení a psaní2.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Minamino Shana Minamino Shana | E-mail | 26. ledna 2007 v 16:45 | Reagovat

NO povídka není špatná a nápad je velice zajímavý ale je tu eden problém. Zřejmě se snažíš popsat to co nejvěrohodněji a nejpřesněji ale člověk se pak v dlouhých souvětích a složitých spojeních strácí!!! Někdy méně je více!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama