Už jste přemýšleli, že by mohlo být víc světů než tento?

Amélie: Noční útěk

28. prosince 2006 v 12:34 | Damson |  Příběhy Ilinea
Probudil jí přidušený výkřik a zvuk rozbitého nádobí. Okamžitě jí napadlo, že něco není v pořádku. Vyskočila, do bosích nohou jí zaštípal mráz, modrá noční košilka, absolutně nehodící se pro baronesu, zavlála ve vzduchu. Potichu, nedůvěřivě se sunula ke dveřím...Pak uslyšela šramot, jen tak tak uskočila, když se dveře se zavrzáním otevřeli dokořán.
Tiše....napadlo ji. Přesto to bylo příliš tiše. Kdybych spala....
Myšlenku nedokončila. Do místnosti vstoupili dva muži, oba odění do tmavých plášťů. Sebejistě přistoupili přímo k její posteli a ani si nevšimli, že se dívka krčí za křídlem dveří.
,,Skoncuj to,"zašeptal jeden muž tomu druhému. Měl nepříjemný, od alkoholu ztvrdlý hlas. Jako její otec, ale mnohem mladší.
,,Jasně....Ale je to jenom dítě.Seš si jistej...?"Z hlasu druhého muže čišela nedůvěra.
,,Rozkazy zněly jasně:zabít barona, přinést peníze a zlikvidovat toho fakana."
Druhý muž pokrčil rameny a natáhl se pro deku, pod kterou Amélie ještě před chvílí spala. Látka byla stále teplá od jejího těla, ale prázdná...
,,Není taky...Zatraceně!"Zaklel první muž a otočil se. Pohlédl přímo na Amélii a ta už na nic nečekala a dala se do běhu. Byla rychlá - rychlejší než zahradníkův syn Tom a to už bylo co říct!-ale dnes v noci jako by měla nohy z olova. Oba muži byli také rychlí a dostihli ji po pár minutách. Zahlédla jenom ostří meče, když se k ní blížilo....
Polila jí krev. Otevřela oči, srdce jív hrudi divoce bušilo...S úlevou zjistila, že krev nepatří jí, ale muži číslo dvě...který ležel mrtev u jejích nohou, první muž bojoval se dvěma muži hradní stráže. Pak jí uchopily silné ruce, vonící po železu a krvi, a vlekly jí chodbou.
,,Pospěšte si, baroneso..."
Pohlédla do tváře otcova vojáka, do tváře plné napětí, únavy a bolesti. Skrz košili jí na tělo prosakovalo něco teplého a ona si při bližší prohlídce jeho hrudi uvědomila, že je to krev. Chtělo se jí omdlít a neměla k tomu daleko.
,,Co...se...stalo..?"vykoktala. Strach jí svíral hrdlo, jako ocelový svěrák.
,,Napadli hrad...Musel je sem pustit někdo zevnitř...Baron je mrtev."Víc jí neřekl, protože v té chvíli padl mrtev k zemi s šípem v hrdle. Amélie vykřikla hrůzou. Vyprostila se zpod mrtvého těla, přičemž pohlédla vojákovy do tváře stažené do smrtelného šklebu. Tenhle výraz jí bude provázet do konce života a bude ho vidět v nejčernějších snech..Na tom však nezáleželo, alespoň teď. Hrůzou ztuhlá Amélie nebyla schopná přemýšlet.Dala se na bezhlavý úprk, při kterém míjela a někdy srážela lidi i nábytek. Nedívala se na tváří, nepoznávala, nebolel jí velice ošklivě naražený bok. Cítila opravdovou hrůzu, která jí zachvátila celé tělo i mysl.
Prohnala se kuchyní, když zaslechla výkřik. Otočila se a v tom byla její zhouba. Nevšimla si, že je přímo před ní servírovací stolek(čert ví kdo ho tu zapomněl) a přerazila se o něj. Letěla asi tři metry vzduchem, pak dopadla na kamennou podlahu. Asi se u toho kousla do jazyku,protože jí z úst začala téct krev. Celá kuchyň se chvěla, kroky pronásledovatelů se blížily...Omámeně vstala a vojáka,co udělal tu chybu, že se k ní přiblížil jako první, přetáhla velkou, železnou pánví přes obličej. Zapraskal zlomený nos a voják se sesunul k zemi. Koneckonců nebyla slečinka z cukru, co se narodila se zlatou lžičkou v puse. Uměla se o sebe postarat. A ještě pořád nepochopila, jak moc tuto schopnost bude v dalších měsících potřebovat.
Lehce se vyhnula meči a vojáka, co setrvačností proběhl okolo ní, praštila pánví do zátylku. Pak jí hodila mezi ostatní (ani si nepočkala jestli náhodou netrefila) a dala se opět na útěk. Tentokrát už mohla přemýšlet. Vzpomněla si, na věc,kterou jí neustále opakoval Arnošt, veterán, který si na stará kolena otevřel kovárnu na hradě jejího otce. Učil Amélii šermovat. Když se ho jednoho dne, po tom co ji několikrát po sobě porazil, zeptala, na co jí bude umět bojovat, když nemá sílu a každý chlap jí hravě porazí, záhadně se usmál.
,,Musíš umět v každé situaci najít výhodu, Amélie. Tvůj soupeř je silný, ale ty si rychlá. Nemusíš rány vykrývat mečem, můžeš jim uhýbat a sama útočit. Pamatuj si - hledat svoji výhodu."
A ona ji viděla. Znala hrad jako svoje boty, protože tu vyrostla a prožila šestnáct let života. Znala každou chodbu, každé zákoutí..
Jsem za kuchyní, pomyslela si. Musím se dostat ven...
Nejbližší cesta ven byl vchod pro čeledíny, který byl asi tři chodby on kuchyně. Bleskově zahnula doleva a opět si uvědomila, že je bosá...Když už bezhlavě nesrážela nábytek, byla neuvěřitelně tichá, ale mráz se jí zabodával do nohou jako jehla. Proběhla další dvě chodby(v té druhé velkým obloukem obešla obrovskou kaluž krve) a už se chystala zahnou doprava, kde na ní čekal spásný východ...Pak zaslechla hlasy. Čekali na ní, nejspíš obsadili všechny východy. Měla chuť sesunout se na zem, opřít se o zeď a hořce plakat, prolévat slzy do té doby, než jí tu najdou, uplakanou, schoulenou do klubíčka a patrně promrzlou. Než jí tu najdou a ...
V té chvíli se jí na ústa přitiskla teplá dlaň. Amélie s sebou cukla a určitě by vykřikla, čímž by si podepsala ortel, ale ty ruce jí držely pevně.
,,Pssst....Amélie. To jsem já,tvoje chůva.."Zašeptal jí do ucha známý hlas. Pak jí ruce pustily, Amélie se zvedla a vytřeštila oči, neboť ve zdi, kousek od místa kde seděla, stála její chůva a nervózně se usmívala.
,,Jak...vždyť tu byla zeď..."Vykoktala Amélie omámeně.
,,Není čas, holčičko. Chci ti zachránit život, tak nekoukej jako výr a pojď za mnou."
Nechala se vtáhnout do chodby, kterou za nimi stará žena zavřela. Vedla jí tmou, mezi pavučinami, tak dlouho, ač měla dívka pocit, že se ztratily. Ale stařena šla sebejistě. Amélie cítila pevný stisk rukou, které jí prováděly tmou. Pak v dálce zahlédla drobné světýlko, které se začalo zvětšovat. Za chvíli se ocitly v šeru a Amélie dokázala jít sama.Přidala do kroku, chtěla být zase venku, na čerstvém vzduchu, daleko od té hrůzy...Ale chůva jí zastavila několik metrů od východu. Přitáhla si ji blíž a pohlédla jí do tváře.
,,Ti lidé ti zabili otce, děvenko. Budou chtít zabít i tebe. Musíš pryč, daleko odsud. Nikdo z vojáků tvého otce nepřežil, budeš muset jít sama a být statečná!"Políbila jí na krví zmazané čelo. Amélie jí objala a cítila, že jí v očích pálí slzy.
,,A co ty?"zeptala se.
,,Já zůstanu. Jsem příliš stará na cestování..."
Amélie chtěla protestovat, ale stařena nekompromisně stiskla ruku. Ne, znamenalo to gesto a Amélie to věděla.
,,Přinesla jsem ti čisté oblečení, boty a něco k jídlu. Až vyjdeš z této chodby, budeš ve stájích pro čeledíny. Najdeš tam osedlaného koně. Určitě tam jeden bude, tvůj otec ho měl vždy připraveného pro posla. Venku bude tma....Vsedni na koně a ujížděj, kam jenom budeš moci."Počkala až dívka přikývne.,,A ještě jedna věc, holčičko. A ta je moc důležitá - zapomeň na jméno Amélie, zapomeň na město Bruen, zapomeň na svého otce, na svůj původ. Slib mi to děvenko."
Amélie, která už brečela úplně, opět přikývla, ale stařeně to nestačilo.
,,Slibuji."
Rozhostilo se ticho. Pak chůva opět pohlédla dívce zpříma do očí.
,,Nevím, proč chtějí tvůj život, ale mám pocit, že to má něco společného s proroctvím, které nad tebou vyřkla tvoje kmotra po tvém narození."
Chtěla se jí zeptat, o jaké proroctví šlo, protože o tom slyšela poprvé, ale chůva si položila prsty na rty.
,,Nechci, abys ho znala, dítě. Bude to tak lepší,"tón jejího hlasu nedovoloval žádné ,,ale".
,,Tak už běž, než se začne rozednívat,"naléhala stařena, ,,A slib mi ještě jednu věc, Amélie - že nezapomeneš."
Tohle jí Amélie slíbila ráda.
Vyšla ve stáji, jak jí řekla chůva. Padla do sena a měla chuť se rozbrečet. Najednou si uvědomila, že se celý její život obrátil vzhůru nohama, že je sirotek, bezdomovec a nejspíš oběť jakéhosi proroctví. Opravdu jí bylo do breku. Ale našla v sobě sílu, kterou bude nacházet v příštích letech skoro každý den. Vstala, sundala si zakrvácenou košili, jeden čistý cíp namočila do vody pro koně a omyla si obličej. Vzala balík s oblečením, co dostala od chůvy a vysypala jeho obsah na zem. Nebyly v něm šaty, jak čekala, ale jezdecké kalhoty, košile, vesta, klobouk a....nůž. Oblékla se, prohlédla si svůj odraz v lesklé čepeli a pak se rozhodla. Uchopila prameny svých pod zadek dlouhých, plavých vlasů a uřízla si je těsně pod ušima. Znovu si spokojeně prohlédla svůj obraz a usoudila, že opravdu vypadá jako chlapec....
Žádného koně osedlaného nenašla, ale to pro ní nepředstavovalo překážku. Stejně jako vybrat si toho nejlepšího. Nakonec si vzala mladou ryzku, trochu jankovitou kobylku s velkou výdrží, která dokázala zároveň běžet jako vítr. Osedlala ji, připnula si sedlové brašny, do kterých dala jídlo, pití a po chvilce přemýšlení i košilku a prameny vlasů. Nechtěla po sobě nechávat stopy. Vyvedla koně ven, obloha bledla, za chvíli bude svítat...Vsedla na koně, pobídla ho a nechala svůj domov za sebou, aniž by se jedinkrát ohlídla.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama