Už jste přemýšleli, že by mohlo být víc světů než tento?

Prosinec 2006

Shira:Poselství

31. prosince 2006 v 13:06 | Damson |  Příběhy Arnykie
Bledé podzimní slunko ozářilo zpola vyvrácenou hřbitovní bránu. Otevřela jedno křídlo a vstoupila, jako to dělávala už mnohokrát. Bylo to už moc dávno, co toto místo navštívila naposled. Ihned si všimla, jak se změnilo. Starý hřbitov se za ta dlouhá léta proměnil v divokou zahradu, nespoutanou a tak krásnou, jak by ji neudělal sebelepší zahradník. Mezi planými růžemi a mlázím vykukovaly náhrobní kameny nebo sochy andělů, lidí i zvířat. Pod hustou trávou zmizeli dříve stříbřitým pískem vysypané cesty, ale Shiře to nevadilo. Mohla by zavřít oči a jít poslepu, protože kdysi sem chodívala pouze v nejhustší tmě,skrytá před zvědavými zraky.Procházela mezi hroby, bledá jako přízrak a do mysli se jí kradla písnička ,,Nešťastná láska."Pohlédla na ocelově šedé nebe, tolik připomínající moře. Skoro doufala, že bude pršet, protože milovala dotyk kapek na kůži. Náhle se zastavila. Oči opustily oblohu a zastavily se na tmavě zeleném kameni, do kterého za ta dlouhá léta zub času vyhlodal spoustu drobných ďolíčků a rýh. Položila dlaň na jeho studený povrch. Prsty jezdila po kameni, až se dostala k dříve zlacenému nápisu. Nemusela ho číst, věděla co je na něm napsáno. Byla to hrobka rodu, do kterého se před lety přivdala. Místo, kde spočívali všichni předci jejího muže, včetně jeho rodičů,které tam rok po svatbě spolu pohřbili. Místo, kde měl spočinout i on a ona po jeho boku. Vedle vchodu do hrobky stála socha anděla, kterou sem nechal dát její muž. Pohlédla do té nádherné kamenné a smutné tváře, prsty přejela linii dlouhé šíje a vlasů...Zastavila se v místě, kde andělovy chybělo jedno křídlo. Avšak nic nebylo tak důležité jako ta tvář. Protože jí byla povědomá, tak moc povědomá, ale Shira nemohla přijít na to odkud. Možná ani nemohla, protože byla její, tedy alespoň v době, než se tolik změnila.
Ne...Nebyla tu kvůli hrobce ani kvůli vzpomínkám. Obojí nechala za zády, kráčela po zežloutlé trávě dál a dál. Na mysl jí opět přišel ten divný sen. Sen ve kterém zpívala v lese a pak mluvila s tím mladíkem. A pak mu slíbila, že mu pomůže, aby naplnil svůj úděl...Ale jí na něčem takovém nezáleželo, i kdyby se svět měl zhroutit do sebe. Ona měla také svůj úděl, protože před mnoha lety dala přísahu a tu hodlala dodržet. Možná tušila, že teď už je zbytečná a možná ne.
A pak,od té doby se jí neustále chtělo zpívat ,,Nešťastnou lásku".Ta melodie se objevovala všude, v šumění vln, v šeptání větru...dokonce i ta zatracená bytost sídlící v její hlavě si jí občas broukala.
Ucítila vůni vody a věděla, že je na místě. Mezi mlázím zahlédla skruž kamenné studny, nacházející se na konci hřbitova vedle jezírka. A přesto byla vyschlá. Lidé to dříve považovali za špatné znamení a nepřibližovali se k ní. Nikoho z nich nenapadlo, že by v tom mohla mít prsty žena jejich pána, která studnu navštěvovala. Posadila se na skruž a lehce se spustila dovnitř. Dopadla na kamennou zem aniž by si ublížila, jelikož studna byla mělká. Za ta dlouhá léta vyprchalo i zastírací kouzlo, které krylo obsah kruhové místnosti před nežádoucím pohledem. Na podlaze byl vyryt pentagram, jehož střed byl už značně ohlazen deštěm, pronikajícím dovnitř kruhovým otvorem studny. Napravo stál kamenný oltář, pokrytý hustou vrstvou prachu, nalevo knihovna. Vedle ní na lavici byla spousta předmětů, které už ani nevěděla, k čemu slouží. Místnost vypadala jako když ji viděla naposled, ochranné magické symboly na zdech jí ochránily proti vlhku. Shira se každého znaku dotkla a když zašeptala jeho jméno, znak se rozzářil. Pak se zastavila uprostřed místnosti, pronesla zakletí a rozzářil se i pentagram v podlaze. Připadalo jí až přízračné, jak rychle si na všechno vzpomíná.
Zvedl se vítr. Shira cítila ,jak jí v těle začíná proudit magii, záře znaků zesílila a zbarvila jí tvář do modra.
,,Přistup ke mě, služebníku,"zašeptala a prsty ve vzduchu načrtla znamení. ,,Volá tě tvá paní! Vystup ze tmy zatracení, protože tvá paní potřebuje tvé služby. Přistup a poslechni každý můj rozkaz!"
Střed pentagramu se divoce rozzářil a z té záře začala vystupovat postava. Nejprve vypadala jako stín a pak se začala postupně zhmotňovat. Shira cítila jak její tělo vydává stále více energii a začala si připadat slabá. Dostala strach, aby jí zbylo dost síly na démonovo ovládnutí.
,,Přicházím na tvůj rozkaz, má paní,"pronesl démon,připomínající černého džina se žlutýma očima.
,,Dé ka mej, tak to má být, služebníku,"odpověděla Shira starou formulí a načrtla před démonem znamení. Poslední zbytky síly jí začaly opouštět..,,Naber lidskou podobu!"rozkázala a démon jí poslechl.
,,Teď mě dobře poslouchej. Proměníš se v krkavce, poletíš přes moře, do měst, která ti ukážu a v nich navštívíš lidi, jejichž jména ti řeknu. A všem jim předáš moje poselství."
Ať chtěla sebevíc stát mino dění světa, byl to její osud. Byla vyvolená, aby přivedla krále. Byla klíč a v hlouby duše to věděla. Stala se nástrojem osudu a proto tak jednala. Protože musela, protože velká část jejího já tak jednat chtěla.
Démon se jí podřízeně uklonil a Shira spustila.

Vypravěč - Špičák na lovu

29. prosince 2006 v 21:45 | Damson |  Příběhy Arnykie
Špičák seděl u stolu sám.Chvíli upíral skelný pohled na vyleštěnou, lety odřenou desku, chvíli na vstupní dveře hostince.V pravé ruce svíral korbel piva, asi sedmý,nebo možná osmý, za dnešní večer. Kdekdo by si mohl pomyslet, že ten zarostlý, podivně vypadající cizinec,co se objevil zčistajasna v době, kdy se cizinců objevovalo málo a jako by to nebylo už takhle podezřelé, chodil po místních a vyptával se na samé divné věci, prostě kdekdo by si mohl pomyslet,že už má dost a mohl by ho chtít okrást o naditý měšec, co se mu houpal u pasu...Takový člověk by se zatraceně spletl a byla by to pravděpodobně jeho poslední chyba. Protože hned vedle měšce mu visela dýka a Špičák dobře věděl, co s ní dělat.
Náhle se dveře otevřely, prudký vítr dovnitř vehnal povadlé podzimní listí a jakéhosi podivného chasníka. Ten ani nepozdravil ani se nerozhlédl a vydal se přímo ke Špičákovy. Posadil se proti němu a ani nečekal, až mu bude Špičák věnovat pozornost. Prostě si sedl na zadek a spustil.
,,Zjistil sem co ste chtěl, pane..."Hlasitě popotáhnul, vysmrkal se do špinavého rukávu, nějakou chvíli se šťoural v nose a pak pokračoval. Špičákovy z toho bylo na blití.
Zvláštní, že se vždycky nechaj nejlíp koupit stejný typy lidí,pomyslel si. Orvaný, zarostlý, podlejzavý a přitom mazaný a bez způsobů. Beztak, pokud ten chlápek sehnal, co Špičák potřeboval(a Špičák věřil že ano), nedožije se dnešního svítání...
,,...Ten lotr, co je na něj místním krajem vypsaná ta velká odměna, se objevil asi před dvěma tejdny a za tu dobu vodgrádloval asi dva tucty lidí. Prej si říká Havran,jesi vám to pomůže, pane.."Znovu ten nechutný smrkavý zvuk.
Zajímavé, pomyslel si Špičák. Havran...Moc zajímavé. Pravděpodobně to bude on. Ale musím se přesvědčit na vlastní oči...
,,Ví někdo jak vypadá?"
,,Nenechává po sobě živý, pane. Nikdo přímé setkání s nim zatím nepřežil...Nebo aspoň o nikom takovém nevim."
Špičák se usmál. Zaplatil chasníkovy s vědomím,že ráno bude mít peníze zpět. Zavřel oči a zamyslel se. Dá si ještě jedno pivo a pak půjde nahoru, kde na něj v pronajatém pokoji čeká moc pěkná zrzka. Chvilku se s ní pomiluje, aby si uklidnil nervy. Před svítáním opustí město a nezapomene dát,,odměnu" tomuhle hnusákovy. A pak....to ukáže čas, ale Špičák si představil, jak špičku svého meče noří do Havranovy šíje a ta představa v něm vyvolala skoro vzrušení.

Amélie: Noční útěk

28. prosince 2006 v 12:34 | Damson |  Příběhy Ilinea
Probudil jí přidušený výkřik a zvuk rozbitého nádobí. Okamžitě jí napadlo, že něco není v pořádku. Vyskočila, do bosích nohou jí zaštípal mráz, modrá noční košilka, absolutně nehodící se pro baronesu, zavlála ve vzduchu. Potichu, nedůvěřivě se sunula ke dveřím...Pak uslyšela šramot, jen tak tak uskočila, když se dveře se zavrzáním otevřeli dokořán.
Tiše....napadlo ji. Přesto to bylo příliš tiše. Kdybych spala....
Myšlenku nedokončila. Do místnosti vstoupili dva muži, oba odění do tmavých plášťů. Sebejistě přistoupili přímo k její posteli a ani si nevšimli, že se dívka krčí za křídlem dveří.
,,Skoncuj to,"zašeptal jeden muž tomu druhému. Měl nepříjemný, od alkoholu ztvrdlý hlas. Jako její otec, ale mnohem mladší.
,,Jasně....Ale je to jenom dítě.Seš si jistej...?"Z hlasu druhého muže čišela nedůvěra.
,,Rozkazy zněly jasně:zabít barona, přinést peníze a zlikvidovat toho fakana."
Druhý muž pokrčil rameny a natáhl se pro deku, pod kterou Amélie ještě před chvílí spala. Látka byla stále teplá od jejího těla, ale prázdná...
,,Není taky...Zatraceně!"Zaklel první muž a otočil se. Pohlédl přímo na Amélii a ta už na nic nečekala a dala se do běhu. Byla rychlá - rychlejší než zahradníkův syn Tom a to už bylo co říct!-ale dnes v noci jako by měla nohy z olova. Oba muži byli také rychlí a dostihli ji po pár minutách. Zahlédla jenom ostří meče, když se k ní blížilo....
Polila jí krev. Otevřela oči, srdce jív hrudi divoce bušilo...S úlevou zjistila, že krev nepatří jí, ale muži číslo dvě...který ležel mrtev u jejích nohou, první muž bojoval se dvěma muži hradní stráže. Pak jí uchopily silné ruce, vonící po železu a krvi, a vlekly jí chodbou.
,,Pospěšte si, baroneso..."
Pohlédla do tváře otcova vojáka, do tváře plné napětí, únavy a bolesti. Skrz košili jí na tělo prosakovalo něco teplého a ona si při bližší prohlídce jeho hrudi uvědomila, že je to krev. Chtělo se jí omdlít a neměla k tomu daleko.
,,Co...se...stalo..?"vykoktala. Strach jí svíral hrdlo, jako ocelový svěrák.
,,Napadli hrad...Musel je sem pustit někdo zevnitř...Baron je mrtev."Víc jí neřekl, protože v té chvíli padl mrtev k zemi s šípem v hrdle. Amélie vykřikla hrůzou. Vyprostila se zpod mrtvého těla, přičemž pohlédla vojákovy do tváře stažené do smrtelného šklebu. Tenhle výraz jí bude provázet do konce života a bude ho vidět v nejčernějších snech..Na tom však nezáleželo, alespoň teď. Hrůzou ztuhlá Amélie nebyla schopná přemýšlet.Dala se na bezhlavý úprk, při kterém míjela a někdy srážela lidi i nábytek. Nedívala se na tváří, nepoznávala, nebolel jí velice ošklivě naražený bok. Cítila opravdovou hrůzu, která jí zachvátila celé tělo i mysl.
Prohnala se kuchyní, když zaslechla výkřik. Otočila se a v tom byla její zhouba. Nevšimla si, že je přímo před ní servírovací stolek(čert ví kdo ho tu zapomněl) a přerazila se o něj. Letěla asi tři metry vzduchem, pak dopadla na kamennou podlahu. Asi se u toho kousla do jazyku,protože jí z úst začala téct krev. Celá kuchyň se chvěla, kroky pronásledovatelů se blížily...Omámeně vstala a vojáka,co udělal tu chybu, že se k ní přiblížil jako první, přetáhla velkou, železnou pánví přes obličej. Zapraskal zlomený nos a voják se sesunul k zemi. Koneckonců nebyla slečinka z cukru, co se narodila se zlatou lžičkou v puse. Uměla se o sebe postarat. A ještě pořád nepochopila, jak moc tuto schopnost bude v dalších měsících potřebovat.
Lehce se vyhnula meči a vojáka, co setrvačností proběhl okolo ní, praštila pánví do zátylku. Pak jí hodila mezi ostatní (ani si nepočkala jestli náhodou netrefila) a dala se opět na útěk. Tentokrát už mohla přemýšlet. Vzpomněla si, na věc,kterou jí neustále opakoval Arnošt, veterán, který si na stará kolena otevřel kovárnu na hradě jejího otce. Učil Amélii šermovat. Když se ho jednoho dne, po tom co ji několikrát po sobě porazil, zeptala, na co jí bude umět bojovat, když nemá sílu a každý chlap jí hravě porazí, záhadně se usmál.
,,Musíš umět v každé situaci najít výhodu, Amélie. Tvůj soupeř je silný, ale ty si rychlá. Nemusíš rány vykrývat mečem, můžeš jim uhýbat a sama útočit. Pamatuj si - hledat svoji výhodu."
A ona ji viděla. Znala hrad jako svoje boty, protože tu vyrostla a prožila šestnáct let života. Znala každou chodbu, každé zákoutí..
Jsem za kuchyní, pomyslela si. Musím se dostat ven...
Nejbližší cesta ven byl vchod pro čeledíny, který byl asi tři chodby on kuchyně. Bleskově zahnula doleva a opět si uvědomila, že je bosá...Když už bezhlavě nesrážela nábytek, byla neuvěřitelně tichá, ale mráz se jí zabodával do nohou jako jehla. Proběhla další dvě chodby(v té druhé velkým obloukem obešla obrovskou kaluž krve) a už se chystala zahnou doprava, kde na ní čekal spásný východ...Pak zaslechla hlasy. Čekali na ní, nejspíš obsadili všechny východy. Měla chuť sesunout se na zem, opřít se o zeď a hořce plakat, prolévat slzy do té doby, než jí tu najdou, uplakanou, schoulenou do klubíčka a patrně promrzlou. Než jí tu najdou a ...
V té chvíli se jí na ústa přitiskla teplá dlaň. Amélie s sebou cukla a určitě by vykřikla, čímž by si podepsala ortel, ale ty ruce jí držely pevně.
,,Pssst....Amélie. To jsem já,tvoje chůva.."Zašeptal jí do ucha známý hlas. Pak jí ruce pustily, Amélie se zvedla a vytřeštila oči, neboť ve zdi, kousek od místa kde seděla, stála její chůva a nervózně se usmívala.
,,Jak...vždyť tu byla zeď..."Vykoktala Amélie omámeně.
,,Není čas, holčičko. Chci ti zachránit život, tak nekoukej jako výr a pojď za mnou."
Nechala se vtáhnout do chodby, kterou za nimi stará žena zavřela. Vedla jí tmou, mezi pavučinami, tak dlouho, ač měla dívka pocit, že se ztratily. Ale stařena šla sebejistě. Amélie cítila pevný stisk rukou, které jí prováděly tmou. Pak v dálce zahlédla drobné světýlko, které se začalo zvětšovat. Za chvíli se ocitly v šeru a Amélie dokázala jít sama.Přidala do kroku, chtěla být zase venku, na čerstvém vzduchu, daleko od té hrůzy...Ale chůva jí zastavila několik metrů od východu. Přitáhla si ji blíž a pohlédla jí do tváře.
,,Ti lidé ti zabili otce, děvenko. Budou chtít zabít i tebe. Musíš pryč, daleko odsud. Nikdo z vojáků tvého otce nepřežil, budeš muset jít sama a být statečná!"Políbila jí na krví zmazané čelo. Amélie jí objala a cítila, že jí v očích pálí slzy.
,,A co ty?"zeptala se.
,,Já zůstanu. Jsem příliš stará na cestování..."
Amélie chtěla protestovat, ale stařena nekompromisně stiskla ruku. Ne, znamenalo to gesto a Amélie to věděla.
,,Přinesla jsem ti čisté oblečení, boty a něco k jídlu. Až vyjdeš z této chodby, budeš ve stájích pro čeledíny. Najdeš tam osedlaného koně. Určitě tam jeden bude, tvůj otec ho měl vždy připraveného pro posla. Venku bude tma....Vsedni na koně a ujížděj, kam jenom budeš moci."Počkala až dívka přikývne.,,A ještě jedna věc, holčičko. A ta je moc důležitá - zapomeň na jméno Amélie, zapomeň na město Bruen, zapomeň na svého otce, na svůj původ. Slib mi to děvenko."
Amélie, která už brečela úplně, opět přikývla, ale stařeně to nestačilo.
,,Slibuji."
Rozhostilo se ticho. Pak chůva opět pohlédla dívce zpříma do očí.
,,Nevím, proč chtějí tvůj život, ale mám pocit, že to má něco společného s proroctvím, které nad tebou vyřkla tvoje kmotra po tvém narození."
Chtěla se jí zeptat, o jaké proroctví šlo, protože o tom slyšela poprvé, ale chůva si položila prsty na rty.
,,Nechci, abys ho znala, dítě. Bude to tak lepší,"tón jejího hlasu nedovoloval žádné ,,ale".
,,Tak už běž, než se začne rozednívat,"naléhala stařena, ,,A slib mi ještě jednu věc, Amélie - že nezapomeneš."
Tohle jí Amélie slíbila ráda.
Vyšla ve stáji, jak jí řekla chůva. Padla do sena a měla chuť se rozbrečet. Najednou si uvědomila, že se celý její život obrátil vzhůru nohama, že je sirotek, bezdomovec a nejspíš oběť jakéhosi proroctví. Opravdu jí bylo do breku. Ale našla v sobě sílu, kterou bude nacházet v příštích letech skoro každý den. Vstala, sundala si zakrvácenou košili, jeden čistý cíp namočila do vody pro koně a omyla si obličej. Vzala balík s oblečením, co dostala od chůvy a vysypala jeho obsah na zem. Nebyly v něm šaty, jak čekala, ale jezdecké kalhoty, košile, vesta, klobouk a....nůž. Oblékla se, prohlédla si svůj odraz v lesklé čepeli a pak se rozhodla. Uchopila prameny svých pod zadek dlouhých, plavých vlasů a uřízla si je těsně pod ušima. Znovu si spokojeně prohlédla svůj obraz a usoudila, že opravdu vypadá jako chlapec....
Žádného koně osedlaného nenašla, ale to pro ní nepředstavovalo překážku. Stejně jako vybrat si toho nejlepšího. Nakonec si vzala mladou ryzku, trochu jankovitou kobylku s velkou výdrží, která dokázala zároveň běžet jako vítr. Osedlala ji, připnula si sedlové brašny, do kterých dala jídlo, pití a po chvilce přemýšlení i košilku a prameny vlasů. Nechtěla po sobě nechávat stopy. Vyvedla koně ven, obloha bledla, za chvíli bude svítat...Vsedla na koně, pobídla ho a nechala svůj domov za sebou, aniž by se jedinkrát ohlídla.

Havran III

27. prosince 2006 v 22:45 Příběhy Arnykie
Havran utíkal lesem co mu nohy stačily, přeskakoval kořeny a jiné nerovnosti bránící mu v cestě, jen občas se nějaké nestačil vyhnout a upadl. Štěkot psa byl čím dál blíž. Blížily se, ale on spíše než aby více panikařil, hlavu měl čím dál čistší. Už neutíkal tak rychle, věděl že stejně neuteče, sledoval své okolí, hlavní je přece moment překvapení.
Trojice zbrojnošů na koních cválala lesem, jak nejrychleji to šlo. Byl zde členitý terén a proto si koně museli dávat pozor. Před nimi běžel lovecký pes, byl to takový ten malý strakatý, co umí perfektně hledat stopu. Běžel tak rychle, aby ho stíhaly a neustále štěkal.Jistě toho vraha teď dostihneme. Pomyslel si jejich velitel. Zabil během tří týdnů tady v lese už tucet lidí, zaplatí za to svojí hlavou. Jeli dál, meče připravené, když v tom se pes zastavil a začal zuřivě štěkat na místě. "Pozor!" Zakřičel velitel, ale než to dořekl uslyšel křik. Ohlédl se a spatřil jednoho z jeho zbrojnošů jak padá ve spršce krve dolů ze sedla, vedle jeho koně stál otrhaný muž s mečem v ruce a chladným výrazem ve tváři. Vrah okamžitě využil překvapení které vyvolal jak ve veliteli tak ve druhém zbrojnoši a vyhoupl se na koně. "Chcípni!" Zakřičel druhý se zbrojnošů a vydal se mu s koněm vstříc. Vrah však jeho útok odrazil a pobídl koně, ten se tryskem rozjel pryč do lesa. Velitel a zbrojnoš se vydali za ním, nasadily stejné tempo, všichni tři tak riskovaly že jejich kůň zakopne a oni si srazí vaz. Velitel sledoval před sebou jedoucího zbrojnoše jak pomalu snižuje vrahův náskok, už brzy bude jejich. Vrah, vědom si zřejmě své situace zamířil se svým koněm přímo do hustého lesa, který se vynořil nalevo od nich. Oba dva ho tam následovali. Větve šlehali do očí, šlehali do celého těla, musí to být blázen, pomyslel si velitel. Náhle zaslechl výkřik před sebou a vrah i zbrojnoš mu zmizeli z očí. Jeho Kůň prudce zastavil, taktak že nespadl ze sedla. Zhrozil se, když zjistil že stojí na kraji skály, která se strmě svažuje dolů, kde asi o 100m níže je zase hustý les. Polil ho pot, když si uvědomil, že by si toho nevšiml, kdyby ti dva nespadli dolů před ním. "Pomóc! Pomóc!" ozvalo se. Velitel okamžitě seskočil z koně a naklonil se nad okraj, zahlédl zbrojnoše, který se evidentně z posledních sil držel za kořen trčící ze skály. Natáhl ruku a vytáhl ho nahoru. "Jsi v pořádku?" Voják se vydýchával a když konečně popadl dech zakýval na souhlas. "Myslíte že to mohl přežít veliteli?" ten jen zakroutil hlavou. "Tohle nepřežil, je po něm, zasloužil si to, jenom těch koní je škoda." Zbrojnoš přikývl.
Havran klel, teď už věděl že ten hustý les nebyl dobrý nápad, větve ho šlehali všude. Už aby ho byl konec. Pomyslel si, o pár vteřin na to litoval že si něco takového přál. Připadal si chvíli jako pták, jak letěl vzduchem, viděl jak se země přibližuje, přibližovali se koruny stromů. Cítil bolest jak do něj naráželi větve a pak už necítil nic.
Šílená bolest jako by ho probudila, na těle snad nebylo místo, které by ho nebolelo. Sám sebe se ptal, jestli už se nesmaží v pekle. Pomalu otevřel oči, pohled měl rozmazaný, když se mu povedlo konečně zaostřit, bylo mu jasné že stejně jenom sní, byl v lese, ale před ním na klobouku houby seděla malinká dívka, byla o něco menší než houba na které seděla, na sobě měla zvláštní šaty a její tmavé kudrnaté vlasy jí sahaly až k pasu. Navíc jí ze zad vyrůstala křídla podobná motýlím. Seděla tam a soudě dle výrazu ho zamyšleně sledovala. Havrana pomalu začala přemáhat bolest a propadal se do temnoty. Démoni si se mnou hrají. Stačil si ještě pomyslet, než jeho mysl odplula kamsi do neznáma.
+ lstivost 1

mapa

27. prosince 2006 v 15:47 | Damson |  mapa Arnykie
Mladý mnich otevřel zaprášenou truhlici, kterou teprve včera vytáhl z nově objevené chodby domu, který kdysi mohl být sídlem nějakého šlechtice. Popravdě řečeno neočekával že v ní bude něco víc než hadry prožrané od myší, jak tomu povětšinou bývalo. O to větší bylo jeho překvapení, když mezi rozpadlými deskami knihy objevil mapu. Byla stará, na první pohled neuměle nakreslená, nejspíš nepříliš přesná...Ale pro mladíka to byl životní objev, dalo by se říci poklad!
Většina písemností shořela za války a mnichové jeho řádu zasvětili své životy nalezení těch, co zůstaly. Pohlédl na mapu s jakýmsi zbožným výrazem v očích. Protože tohle byla jedinná mapa Arnykie, která ještě existovala....
Poznámka:
Někdo by mohl namítnout, že Arnykie má být svět a né světadíl...S tím souhlasím. Tohle je jenom jeden kousek Arnykie!Pokud bude někomu ,,malý" může připojit svůj, nebo poslat jenom návrh, který Jiřík určitě rád předělá...:-)

Sedrik Monkrau

27. prosince 2006 v 13:07 Postavy Ilinea
Sedrik se řítil na svém krásném, jako sníh bílém plnokrevníkovi po cestě vedoucí přímo k jeho domovu. Byl to pohledný mladý muž se světlými vlasy sahajícími až po ramena, oblečený do sice cestovního, ale ne nějak zvláště zdobeného oblečení, ze kterého bylo přesto na první pohled poznat, že jde o šlechtice. Na jízdu se soustředil jen tak zpola, jeho kůň cestu znal víc než dobře. Pořád ještě přemýšlel nad tou dívkou, kterou našel v lese. Byla to vcelku pohledná tmavovlasá venkovanka (soudě podle oděvu). Pořád mu vrtalo hlavou, co se jí asi stalo. Nechal ji v blízké vesnici a zaplatil lidem, aby se o ní postarali. Řekli mu, že přežije. Uklidnilo ho to, a tak se mohl konečně vydat domů.
Před ním už se do výšky na kopci vypínal jeho rodný hrad, místo, které odjakživa nazýval domovem. Jeho masivní hradby a obranné věže byly zbytečné v této klidné době, ale působily impozantně. Brána byla jako vždy celý den otevřena, na stráži u ní stáli dva zbrojnoši, ale nehlídali nijak zvlášť obezřetně. Už několik desítek let se nikde v okolí nekonala žádná bitva ani ozbrojený střet a nic momentálně něčemu takovému nenasvědčovalo. Jak Sedrik projížděl po padacím mostě a posléze branou, stráž ho uctivě pozdravila. Vevnitř na nádvoří se nedělo nic neobvyklého, byl to den jako každý jiný. Okamžitě si to namířil směrem ke stájím, aby mohl dát zasloužený odpočinek svému koni. Jak čekal, u vrat stál Erik. Byl to mladý muž Sedrikova věku, svalnatější a o něco vyšší, hlavním rozdílem ale byly jeho tmavě hnědé vlasy. Stál tam opřený o bok dveří, ruce zkřížené na prsou. "Víš, že z tohohle můžeme mít oba velké problémy?" Sedrik sesedl z koně a pokýval hlavou. "Vím, jenže otec si myslí, v jakém nejsem ohrožení, ale v lese spíš potkám jelena než lapku." Erik se zašklebil. "Jenže já tě mám hlídat, víš? Odmalička jsem s tebou, abych tě hlídal a ty mi odmalička utíkáš." Sedrik se zasmál a poplácal ho po rameni. "Neutíkám ti pořád, ale jenom občas. Prostě chci být občas sám, víš, že jsem s tebou rád, jsi můj nejlepší přítel," řekl a odvedl svého bělouše do stáje. "Stalo se tu něco, o čem bych měl vědět?" zeptal se. "No, v podstatě nic, jenom tu zase byly sedláci z Vilmoorova panství prosit tvého otce o pomoc." Sedrik nadzvedl obočí. "Zase, hmm, musím si o tom s otcem promluvit." Pak Erik dodal s úsměvem: "No, a samozřejmě jsem se musel od rána schovávat, aby si všichni mysleli, že jsem s tebou." Sedrik se zasmál. "Promiň, promiň, já potřeboval být sám."
"Mně je to jasný," zašklebil se. Oba dva vyšli ze stájí a vydali se ke vchodu do části hradu s obytným prostorem pro rodinu, audienčním sálem, knihovnou a dalšími místnostmi, jež chtěl mít pán hradu na dosah ruky. "Jo, a cestou jsem potkal jednu hezkou holku," mrknul Sedrik očkem. "Fakt? Povídej."
"No, vlastně jsem ji našel v lese," odpověděl s úsměvem. Erik nadzvedl obočí a než se stačil zeptat, ozval se dívčí hlas. "Bráško! Už jsi zpátky!" Jeho desetiletá sestřička se k němu rozeběhla přes celé nádvoří. "Víš co, povím ti o tom pak." Sotva to Sedrik dořekl, vrhla se mu sestra kolem krku, div ho neporazila. "Chtěla jsem si s tebou hrát, ale tys mi zase někam odjel," usmál se a pohladil její zlaté vlásky. "Chtěl jsem se projet, víš Anežko, měla jsi tu přece Annu, ne?" Anežka se ohlédla na přicházející dívku, bylo jí sedmnáct, ale byla takový ten typ, že byste jí tipovali dvaadvacet. Na rozdíl od téměř všech žen na hradě nenosila sukni, ale kalhoty a u pasu jí visel meč. To jí ovšem neubíralo nic na její ženskosti, její tváři dominoval zářivý úsměv a divoké oči. Vlasy měla černé jako havraní peří, spletené do dvou copů, které jí sahaly téměř až k pasu. Byla pro jeho sestru tím samým, co Erik pro něj. Jeho otec trpěl utkvělou představou, že se jeho dětem něco stane, a proto se rozhodl, že každé bude mít osobního strážce, který je celým jejich životem bude provázet na každém kroku. Vybral proto Sedrikovi chlapce stejného věku a jeho sestře o něco starší dívku, kteří s nimi odmalička vyrůstali a cvičili se v boji. Nebyli to proto jen osobní strážci, ale také nejlepší přátelé. V podstatě pro ně byli téměř jako další sourozenci. Anna se na Sedrika usmála svým zářivým úsměvem. "Nechal jsi tu svou sestru čekat, mám ti dát lekci šermu?" Všichni se rozesmáli. "Hele hele Ančo, to bys musela porazit nejdřív mě," řekl Erik a poklepal na meč, který měl u pasu. "No tak, mohl bys být gentleman a nechat mě jako dámu vyhrát." Anežka se pustila svého bratra a stoupla si vedle své ochránkyně. "Anna je stejně lepší jak vy dva dohromady." Řekla a vyplázla jazyk. Všichni čtyři se rozesmáli.
Šerm: 3 Jízda na koni: 2 Lukostřelba: 2 Znalost etikety: 2 Odolnost: 1

Tea - Probuzení

27. prosince 2006 v 12:59 | Ereia |  Příběhy Ilinea
Zívla.Trhla s sebou a okamžitě se pokusila si sednout, ale prudká bolest jí to nedovolila. Z úst jí vyšel bolestivý výkřik. Nechápala, co se s ní děje. Raději zavřela oči a pokoušela se logicky myslet. Dávala si dohromady fakta: je v nějaké místnosti, na sobě má cizí oblečení, neví kdo ji sem uložil a kde vlastně je! To byla chabá fakta…
Dveře se otevřely a mezi nimi se na ni od ucha k uchu smála tlustá sympatická paní vypadající na hostinskou. Žena spráskla ruce a povídá: "Konečně jsi se nám probudila, už jsem si o tebe dělala starosti,děvče.Uzdravíš se neboj. Dnes tu byl doktor a říkal, že ještě tak týden si poležíš a budeš jako rybička. Počkej, málem bych zapomněla ti přinést něco k jídlu. Musíš být vyhládlá děvenko." Odešla a Tee se zčásti ulevilo.
Za chvíli byla hostinská zpátky s velkým tácem plným jídla. Položila ho na stůl a přinesla Tee do postele polívku. Pak se posadila na židli vedle postele a spustila: "Já sem Lili Kidmová, říkej mi prostě Lili, děvenko.Vítej u nás v Tylkově. Ale teď jez. Málem bych taky zapomněla říct, jak to s tebou bylo. To víš, byla to velká událost tady u nás v takový malý vesničce. Všichni si o tom vyprávěj! Stalo se to uprostřed noci - přijel sem, na krásnym oři, vypadajíc jako princ. Měl krásnej vykládanej meč a štít s medvědem. Ty si vypadala jako hromádka neštěstí, to ti povídám. Rychle sme tě odnesli sem nahoru a zavolali doktora.Ten pán za tebe, děvenko, zaplatil jak nocleh, tak jídlo, prostě všechno. Hotovej lidumil, řekla bych. To se u šlechticů už teďka moc nevidí. Byl tady s tebou dlouho, ale tys byla v tom spánku, nebo tak nějak to doktor řikal, a on už prý musel zpátky domů. Ani mi neřek svý méno, děvenko, ale musim říct, že to byl fešák." Podívala se na Teu a bodře se usmála. Tea už polévku snědla a zaujatě hostinskou Lili poslouchala.Usmála se na ni taky . Přemýšlela, kdo muže být ten, podle Lili, šlechtic. Ale hostinská ji vytrhla z přemýšlení otázkou: "A kdo vlastně seš?" Tea se lekla, ale zachovala chladnou hlavu.Znovu se usmála, měla to rozmyšlené. Bude muset lhát, jinak to nejde. Bylo jí sice Lili trochu líto, ale jinak to opravdu nešlo. "Jmenuji se Rossi, jsem z jedné malé vesničky nedaleko Lionu. Můj otec je drvoštěp a matka zemřela. Otec mě poslal na pochůzky do Lionu, ale tam mě někdo přepadl.Nevím, co se stalo potom." Tea to řekla bez zardění. Lili to uspokojilo a dál se už neptala. Podala tedy ,,Rossi" zbytek jídla a vzala si misku od polévky.Odešla a nechala Teu samu se sebou a s jídlem.

Shira: Setkání s Roconem

23. prosince 2006 v 12:48 | Damson |  Příběhy Arnykie
Té noci, která přišla hned po podzimním slunovratu, měla zvláštní sen. Vstupovala do jakési vesnice, která se nepochybně nalézala blízko pobřeží. Poznala to podle oblečení místních i podle dřevěných stavení. Kdysi takových vesnic navštívila spoustu. Spolu s doprovodem stráže a dvořanů a samozřejmě svého muže...Dnes přicházela sama. Kráčela po prašné cestě, ve vlasech věnec vlčích máků(čert ví,kde je v tuto roční dobu sebrala). Kráčela lehce, jako by tančila a po chvíli si začala tiše prozpěvovat. Karmínová sukně se občas zatočila ve víru, bílé vlasy laskal vítr. Les byl přízračný, jako v nějaké pohádce, třpytivý a přesto zahalený mlhou. Ozvěnou se nesl příběh o nešťastné lásce. Tančila po cestě, tichá jako stín a přeci se jí z úst linul líbezný zpěv, nepřipomínající nic z tohoto světa. Kdyby se v té chvíli viděla, neuvěřila by vlastním očím. Kdysi, když ještě bývala vévodkyně nebo i dřív, když žila na hradě svého otce, o ní lidé říkali, že je nejkrásnější žena, s jakou se setkali. O její ruku se ucházelo mnoho urozených mužů, dokonce sám král(což Shiře vyneslo velkou neoblibu u jeho ženy) o ní projevil zájem. Tenkrát však byla pouze obyčejná smrtelnice, pokud se to dá říct o někom, kdo od deseti let užíval magii. Dnes vypadala přízračně, dokonale a chladně. Jako víla, nebo jako k smrti krásný démon...
,,Lámeš mé srdce, ztracená lásko..."
...jako noc, jako všechny noci prozářené hvězdnou záplavou...
,,Jenom pro tebe kdysi sem žila.."
Zpěv ustal. Ocitla se na okraji vesnice. Překročila tu pomyslnou hranici mezi říší lesa a lidí s vědomím, že ji nikdo z nich neuvidí. Nevěděla, proč si tím je tak jistá, ale pravda byla taková, že si jí nikdo nevšiml. Alespoň jejího fyzického já, protože její postatu cítili všichni.Přečetla si to v jejich očích, když je míjela.
Vesnice se jí zamlouvala mnohem méně než les a přesto jí tu něco drželo. Věděla, že sem přišla z nějakého důvodu...Ale z jakého?
Vstoupila do hostince(Muž co sestupoval proti ní po schodech se jí instinktivně vyhnul). Zalilo jí světlo pochodní. Rozhlédla se po lidech uvnitř a ihned na sobě ucítila cizí pohled. Velice intenzivní pohled, při kterém ucítila mravenčení v horní části páteře. Ta osoba(byl to muž a Shira to věděla ještě dřív, než ho spatřila) si o ní myslela, že je krásná. Pohlédla do očí jedinému člověku, který viděl její fyzické já a ihned pochopila, že je zde kvůli němu.
Muž byl vysoký a hezký, vyzařovala z něj zvláštní přitažlivost. Nijak ho neudivilo, že si sedla zrovna k němu. Nepřekvapilo ho, ani když mu řekla, že je z rodu Vyšších lidí, jako by dnes v noci bylo možné vše. Vpíjel se do ní pohledem, hltal každé její gesto, každé slovo...Cítila, že po ní touží. Nahlédla mu do duše, nejprve lehce, ale on se jí nebránil...Pronikla hlouběji a hlouběji. Viděla celý jeho život, všechny věci za které se styděl a na které byl hrdý. Chvíli kdy přišel na svět...A poznala tajemství, o kterém on neměl ani tušení. Zalila jí podivná předtucha, že tenhle muž bude v budoucnu hrát velkou roli. Pokud mu to prozřetelnost dovolí a Shira měla pocit, že není jediná kdo toto tajemství zná. Pronikla do té myšlenky a lehce se dotkla té druhé mysli. Přečetla si pouze jedinou myšlenku: Musí zemřít. Je to státní zájem....a ucukla hnusem.Nikdy se nesetkala s takovou bezcitností, s takovou arogancí a zlobou. Pohladila mladíka po zmatené, nepřítomné tváři.
,,Ochráním tě,"slíbila mu. ,,Naplníš svůj úděl, až přijde čas. Možná jsem pouze figurkou v rukou osudu. Ale cítím, že tak je to správné, ať to znamená třeba konec světa."
Políbila ho na čelo. Pak se mu zahleděla do očí.
,,Až se probudíš, budeš si mě pomatovat, protože chci, abys mě v budoucnu poznal. Budeš si pamatovat..."zamyslela se a pak se rozhodla že naplní jeho touhu. ,,Budeš si pamatovat, že si potkal zvláštní ženu, se kterou si prožil.."zbytek mu zašeptala do ucha. Mladík se začervenal a pořád s nepřítomným výrazem odpověděl.
,,Ano,paní."
,,Tak je to správně,"pochválila ho a odešla. Rozplynula se jako vodní pára, nejspíš proto, aby se mohla ocitnout opět ve své posteli a poprvé za mnoho let prožít poklidný spánek bez nočních můr. Vycházející slunce skrz otevřené okno zalilo úsměv, který měla spící čarodějka na tváři.

Shira: Kdysi dávno...

22. prosince 2006 v 13:07 | Damson |  Příběhy Arnykie
Vítr se proháněl prázdnými chodbami hradu. Nic mu nebránilo, aby vnikl dovnitř a zvedal chomáče staletého prachu, neboť sklo z oken dávno zmizelo. Všechno vypadá, jako tenkrát, pomyslela si Shira, když její pohled dopadl na rozbitý nábytek rozházený po místnosti, která dříve sloužila jako jídelna. Přesto to nebyla úplně pravda. Hrad, o který se téměř století nikdo nestaral, se dostal do stavu, o kterém se dalo jenom těžko říci, že je špatný. Začínal jí padat na hlavu a ona to věděla. Mezi kameny vyrazil plevel, mráz trhal spáry, ve vzduchu byla velice silně cítit plíseň. Tlelo dřevo kdysi uměleckého nábytku, hnily vyšívané závěsy...
Bosou nohou šlápla do rozbitého skla, které možná bývávalo zrcadlem. Na malý moment spatřila svůj obličej rozložený na tisíce drobných střípků. Pak se jí sklo zarylo do chodidla a ona si ani neuvědomila, že necítí bolest. Už nevěděla, že by jí měla téci krev. Teplá rudá krev, jaká se nachází v každé živé bytosti.
Hučení vln zůstávalo venku, jakoby se bálo vstoupit. Shira to chápala. Je to hrob, pomyslela si a zastavila se pohledem na vybělené lebce. Tichý, studený, zatuchlý hrob.
Proč jsou tu ti mrtví?Proč jsem sama?
Jako na povel se odněkud z tmavých zákoutí v její hlavě začaly vynořovat vzpomínky. Přes nádvoří běží skupinka zeleně pomalovaných válečníků vstříc vojákům ve fialových uniformách... Spáry dlažby jsou rudé krví, jejich mrtvoly leží všude a ne úplně vždy pohromadě... Zeleně pomalovaní démoni pronikají přes poslední chabou obranu, masakrují vojáky, odhazující zbraně... Zvedá se jí žaludek. Protože oni se blíží! Kapitánovi její stráže odlítne hlava a Shira má chuť vrhnout se z věže dolů jenom proto, aby se na to dál nemusela dívat! Ale nedokáže to. Schoulí se na studenou podlahu balkónu a začne se dávit... Má strach.
…Ale čas nečeká.V dolní části hradu začíná masakr, umírají všichni: ženy a děti, protože nikdo jiný už nezbyl... A pořád křičí, bohové! Krev jí z toho tuhne v žilách, není schopna jediného slova, jediného pohybu... Nakonec nastane ticho a ona ví, že zůstala poslední. Dole na schodech slyší ozvěnu prvních kroků...
Namáhavě vstane, opustí své pokoje, tenkrát ještě vonící levandulí a ženským tělem, a začíná sestupovat po schodišti. Nohy sotva nesou tíhu jejího drobného těla... několikrát málem upadne. Zastaví se na odpočívadle, ruce jí ztuhnou hrůzou, když je spatří... Jsou jich stovky, alespoň jí to tak připadá... Myslí na smrt, protože ví, že teď přijde..
Pak se v ní něco zlomí. Zvedne ruce, ve smrtelně bledém obličeji se jí zračí stíny... Ano, zvedne ruce, ale už nestojí na odpočívadle, na modrém koberci ve staré vysoké věži... Vzpomínky ji odvanou jinam, dnes stejně jako tenkrát.
Je krásný letní den asi před pěti lety. Shira stojí na nádvoří skoro stejně smrtelně bledá, jako ve chvíli, kdy tuto vzpomínku znovu prožívá. Z jedné strany ji obklopují dvorní dámy a z druhé rytíři na bílých koních... Zbroj se leskne na slunci a Shira cítí příšerný nezvladatelný smutek, protože tuší, že je posílá na smrt... Všechny ty tváře se upírají na ni, ale ona má oči jenom pro něj. Stojí před ní a ve tváři má napsány snad všechny omluvy světa... za to, že ji nechává samotnou...
,,Neopouštěj mě," zašeptá. Zahledí se to jeho smutných tmavých očí, které se pro ní před mnoha lety staly vším. Do očí, pro které by bez váhání položila život. Pocítí touhu nechat se sevřít v jeho náručí, ale neodváží se, ne přede všemi. Už se spolu rozloučili včera v noci, loučili se dlouho a intenzivně každým kouskem těla, jako by to mělo být naposledy. Při tom pomyšlení ucítí, že jí v očích začínají pálit slzy...
On si toho všimne, uchopí její drobnou ručku a přitiskne na ni rty. A Shira ví, že je to víc, než může žádat.
,,Vrátím se," zašeptá v odpověď. ,,Slibuji, že se vrátím." Pak se vyšvihne na koně, ale ještě než se otočí vstříc osudu se jeho rty pohnou v nevyslovené větě: Počkej na mě, miluji tě... nadevše.
A Shira přísahá, že bude čekat. Ne jemu, ale sobě. Proto se v ní o pět let později probudí síla, o které ani netuší, že má. Proto ji ovládne vztek natolik, aby ten černý plamen, co jí hnízdil v duši, vypustila a nechala ho zabíjet. Celý hrad naplní děsivý křik hrůzy a utrpení, ozvěnou se linou zvuky, které ze sebe může vydat pouze člověk umírající ve strašné bolesti.Bojovník, nacházející se nejblíže u ní, na ni upře vyčítavý pohled. Po tvářích jí stékají slzy, a i když chce zastavit to peklo, které způsobila... nemůže. Pak se objeví hluché místo, které pravděpodobně prožila v beznaději a pláči… Probudí se v ohořelých šatech opuštěná a otupělá smutkem. Zůstala sama.
Tak proto, pomyslela si Shira a odvrátila pohled od prázdných důlků lebky. Protože tenkrát všichni zemřeli...
Protože jsi je zabila, ozvala se bytost škodolibě. Bylo to poprvé po mnoha dnech, co promluvila a Shira si už přála, aby raději opět mlčela. Strach, který cítila dřív, vystřídala nenávist na toho vetřelce, co okupoval její hlavu.
,,Drž hubu," zavrčela a ucítila, jak se bytost uvnitř ní chvěje smíchy.

Sir Rocon Saref I

21. prosince 2006 v 23:39 Příběhy Arnykie
Po dlouhé výpravě, která směřovala nevím kam, jsem byl už dosti vyčerpán, až se mi nohy pletly do osmiček. Kousek od cesty byl pěkně rostlý dub, který měl svou korunu až k zemi. Nádherné místo pro odpočinek. Vešel jsem pod jeho mohutnou korunu a ustlal si v krásně načechraném mechu. Usnul jsem v okamžiku. Poprvé od té tragické události jsem měl znovu sen. V mém snu bylo místo, kde jsem se narodil. Krajina oplývala vysokými lesy a ze skalnatých hor se řítil průzračný potok s vodou čistší než mladá panna. Na vrcholu té hory stála moje nejlepší pevnost. Měl jsem strašnou radost, že takové místo ještě existuje alespoň v mé mysli, ale nic netrvá věčně. Nedaleko zřejmě byla nějaká lidská vesnice, protože mě z mého snění vyrušily nějací dva podezřelý mladíci, kteří šli okolo. Když mě zahlédli a viděli mě nehybně ležet pod stromem, tak je asi napadlo, že bych mohl být mrtev. Myslel jsem si, že mě chtějí obrat o moji zbroj a ostatní cennosti, ale čím byli blíže, tak mi docházelo, že mě asi nechtějí oloupit, ale co doopravdy zamýšlí, jsem netušil. Tiše jsem čekal, až se přiblíží. Pro každý případ jsem měl v ruce svojí dýku. Tu jsem naštěstí nemusil použít, protože na mě přicházející mladík promluvil: "Žiješ člověče?" Já jsem mlčel a ten druhý co stál opodál odvětil: "Kašli na to, ten už to má za sebou!" Já sem dlouho nečekal a řekl jsem jim: "Žiji, ale nejsem člověk." Oba dva se zarazili. "Tak co jsi zač, když nejsi člověk?" Jen jsem se usmál a vstal. "Jsem z rasy vyšších lidí. Jsme si dost podobní, ale vy jste přibližně o hlavu menší než my a další rozdíl je ten, že my o vás víme skoro všechno a vy netušíte, že jsme kdy existovali!" řekl jsem chmurně. "Existovali, jak to myslíte, vaše rasa zanikla?" zeptal se mladík, který byl poblíž. "To nevím, pátrám už asi týden a nikoho jsem dosud nenašel, takže to je dost možné." Chtěl jsem už jít, cítil jsem se špatně potom, co jsem si oživil ty nejkrutější vzpomínky. "Pane nechcete jít s námi do naší vesnice? Alespoň si trochu odpočinete." řekl chlapec co stál opodál. Chvilku jsem váhal a nevěděl, jestli mám souhlasit. "Nevím jestli vás o to mohu požádat, neboť jsem cizinec a ještě jsem neměl tu čest slyšet vaše jméno." Byl jsem rád, že jsem našel alespoň nějaké přátelské lidi. Ti dva mladíci byli synové rychtáře. Mladík, který si mě všiml jako první, se jmenoval Orin a jeho bratr byl Tejs.
Cestou jsme si vyprávěli všelijaké příhody a novinky v Arnykii. V průběhu konverzace Orin narazil na to že se hledá po velké válce nový král. "No a ty se chceš stát králem Orine?"zeptal jsem se s úsměvem. "Chtěl, ale nejsem šlechtického původu a navíc jsem přiliž mladý, ale ty by ses mohl ucházet o toto místo," pravil Orin. Dal jsem se do smíchu, až jsme se málem přidusil.Teď jsme se rozhodně necítil na tak velké sousto, abych vládl celé Anykrii. Vlastně to ani není v mém plánu.
Po té, co jsme dorazili do vesnice, nebyli zdejší lidé zrovna natčeni, že u nich nějaký čas pobudu. Proto svolali radu, jestli mi dají šanci. Za několik hodin rada rozhodla, že můžu zůstat v případě, že zdejší muže naučím boji. Neváhal jsem a nabídku přijal. Už se stmívalo a měl jsem pěkný hlad. Tejs byl tak laskavý a pozval mne do místní hospody na pečené sele a džbán piva. Tak dobře jsem se nenajedl ani u nás za starých dobrých časů. Bylo to zde jak v ráji, ale z lidí byla cítit nějaká zvláštní zloba. Nevím co zdejší lidi pohoršovalo, asi to mají vrozené. Dlouho sem seděl v hospodě. Když jsem už chtěl jít zaplatit pokoj a útratu, na kterou ni půjčil Tejs, vešla do hospody dívka tak půvabná, že jsem byl ohromen její krásou ještě dlouho poté, co vešla. Těžko říct, jestli to byla čarodějnice, ale jisté je, že už o moji rase něco slyšela. Nevěděl jsem, jestli se mám znepokojovat, ale ten nádherný večer plný vášně jsme si nechtěl zkazit svou prozíravostí. Druhý den jako by se po ní slehla zem, každého jsem se ve vesnici vyptával, ale nikdo nikdy tu dívku neviděl, ani hostinský. Těžko říci, co se včera stalo ale, stále se mi v hlavě točí jméno Shira.
Po snídani jsem došel za rychtářem ať mi ukáže ty muže, které mám vycvičit. Možná jsem tento úkol trochu podcenil, nejnebezpečnější věc, kterou ti muži měli v rukou, byly vidle. Vím, bude to těžké je naučit bojovat, ale teď nemám jinou možnost…

Havran II

21. prosince 2006 v 16:14 Příběhy Arnykie
Hromy duněly krajinou a déšť padal jako vodopád. Kapky bušily o zem, jako by ji chtěly roztříštit. I když bylo poledne, panovalo šero jako v podvečer a jediné co ho narušovalo byly blesky. Přicházel podzim a na jeho začátku vždy příroda bouřila a ukazovala lidem, kdo je pravým vládcem země. Havran seděl schoulený pod malým skaliskem trčícím z kopce. Seděl a vůbec nevnímal hluk kapek narážejících do korun okolních stromů. Před tímto silným deštěm nebyly ani ty dostatečnou ochranou. Třásl se, z části to bylo zimou, z části za to mohly myšlenky, které vnímal jen on sám. Najednou s sebou škubl, jako by se probral ze špatného snu, rozhlédl se kolem sebe a neviděl nic než les, zasypávaný přívalem životodárné vody. Moje ruka, pomyslel si a promnul si levou paži. Cítil v ní bolest, nebyl k tomu žádný důvod, ale on jí cítil, nevěděl proč. Už se mu to několikrát stalo, nedokázal přijít na to, proč ho takhle bezdůvodně bolí tělo. Vstal, protáhl se a zasténal, několik hodin sezení na tvrdém kameni se ozvalo a bolest zad se dožadovala pozornosti. Promasíroval si obličej, jako by tím chtěl sejmout masku vyčerpání. Ucítil škrabaní a uvědomil si, že na jeho tváři vyrostlo za ten týden, co se potuluje divočinou, už pěkné strniště. Připomnělo mu to válku, všechno, co teď zažíval. Byl neupravený, hladový, unavený a byla mu zima. Jediná věc, která z toho mála co vlastnil, měla nějakou cenu byl jeho meč. Ne, že by byl bůh ví jak skvělým šermířem, ale jako šlechtic absolvoval výchovu, které se dostalo každému chlapci z urozené rodiny a mezi ni patřilo i základní zvládnutí meče. Válka a pak vláda nad panstvím mu k němu ještě přidali zkušenosti, takže byl v celku obstojným šermířem. S dobrými válečníky se nemohl rovnat, ale na nezkušené sedláky a lapky to stačilo. Znovu se posadil na tvrdý studený kámen a pokusil se uvelebit alespoň trošičku pohodlně. Zadíval se na ponuré panorama, které mu odhaloval podzimní les pod náporem deště. Byla to atmosféra, ve které se člověk ponořil sám do sebe. Přemýšlel, hloubal a vzpomínal. Na mysl mu přicházely jeho ponuré myšlenky, když ho najednou probralo zakručení jeho žaludku. "Ksakru!" zaklel a zamračil se ještě víc. Musím sehnat něco k jídlu, pomyslel si. Za ten týden co se tu toulá snědl jen několik bobulí a kus koně, kterého uštval k smrti. Měl v té chvíli takovou náladu, že nebyl ochotný zastavovat, chtěl být co nejdál. Hlad, zase mu vytanulo na mysl. Musím sehnat něco pořádné a co nejdřív. Nikdy mu nešel lov. I za války byl problém se sháněním jídla a on vždy radši než lítat po lese za zvířaty přepadal poutníky nebo vesnice a bral si co potřeboval. Jenže teď neměl skupinku mužů pod svým velením, bude si muset vystačit sám.
Bouře už pomalu doznívala a unavena svým předchozím řáděním, nezmohla se už na nic víc než slabé mrholení. Les byl mokrý a všude tekly potůčky vody, stékající z kopců dolů a zapíjejících se ke kořenům stromů. Havran seděl schovaný u cesty za kořeny vyvráceného stromu, jenž byl připraven o život dnešní bouří. V kořenech bylo zachyceno velké množství hlíny a jen místy bylo vidět skrz, skýtalo mu tak toto místo dokonalou skrýš, umožňoval mu vidět na cestu a nebýt viděn. Uměl se dobře schovat v lese a věděl, že moment překvapení je rozhodující. Všechno tohle ho za války naučil jeho otec. Ta hořká vzpomínka na osobu, kterou ze srdce nenáviděl, mu rozbušila srdce. Nesnášel svého otce za to, jaký byl k němu a k jeho matce, za to jaký byl vůbec. Vzpomněl si na ten šťastný den, kdy se dozvěděl, že zemřel v boji, a kdy se on stal hrabětem. V ten den cítil, jako by konečně existovala spravedlnost. Žádná spravedlnost ale není a on už to věděl. Vzpomněl si na Emily, jeho ženu, a srdce ho bolelo.
Hovor, uslyšel hlasy lidí, to ho vytrhlo z jeho melancholických myšlenek. Opatrně hleděl mezerami v zemině uchycené na kořenech na cestu. Šla tam trojice lidí, na první pohled bylo jasné, že to byla rodina. Muž, svalnatý, evidentně zvyklý na těžkou práci, k pasu měl připevněnou sekeru. Dřevorubec, pomyslel si Havran. Po cestě ho doprovázela žena, ne moc krásná a ne moc ošklivá, typická vesničanka v šatech stejně opraných a zašpiněných, jako on, a malá holka, asi 10ti-letá. Důležité ale bylo, že muž i žena měli rance přes rameno, muselo tam být jídlo. Blížili se k němu a on zvažoval, co dál. Počkal, až byly téměř u něj, a pak vyskočil na cestu. "Stůjte vy burani!" Trojice se zastavila, muž uchopil do rukou svou sekeru, žena si rychle přitiskla holčičku k sobě a schovala se za svého muže. "Dejte mi všechno, co máte," řekl havran svým obvyklým tichým hlasem, ze kterého šel mnohem větší strach, než kdyby na ně křičel. "Nech nás jít," řekl muž. "Jsme jenom chudá rodina, když ti dáme věci co máme, umřeme hlady." Havran na něj vrhnul zlověstný pohled. "Pak tedy zemřete hned." Havran udělal několik kroků směrem k nim. Muž trošičku ustoupil a nakonec mu k nohám hodil svůj ranec. "Tady to máš, vezmi si to a nech nás na pokoji." řekl prosebně. "A co ten druhý?" otec rodiny mimoděk pohlédl na rameno své ženy. Havran přesně na tohle čekal a vyrazil v před. Muž téměř nestačil zareagovat a máchnutí jeho sekyry se dalo snadno vyhnout. Meč se mu zabořil do boku až zapraštěli kosti, Havrana pocákala sprška krve z té veliké rány. Umírající ležel na zemi, chroptěl a kašlal krev. Zatímco holčička ječela, její matce jako by se myšlení zastavilo a důležitá byla jen ta jediná myšlenka. Mateřský pud na ochranu dítěte jí ovládl a ona se na Havrana, který soustředěn momentálně na to, aby dorazil jejího manžela a jí vůbec nevěnoval pozornost, vrhla s nožem v ruce. On si uvědomil, co se děje právě v poslední chvíli a jen tak tak se vyhnul, o vteřinku později, a byl by mrtev. Nůž sice minul jeho hruď, ale zle mu pořezal levou ruku. Žena jako by zároveň zaječela a zavrčela a připravovala se k dalšímu útoku. Hlavice Havranova meče jí ovšem roztříštila přední část lebky. Ozvalo se zapraštění a ona se bez jediné hlásky sesula k zemi, byla okamžitě mrtvá. Bývalý hrabě ještě pro jistotu okamžitě probodl umírajícího muže, který vytřeštěnýma očima hleděl na mrtvolu své ženy, a pak se jal rychle prohledat oba rance. Skoro zajásal, když v nich našel celý bochník chleba a kousek sýra. Konečně nebude mít hlad. Náhle si uvědomil, že holčička ještě pořád hlasitě pláče. "Měla bys přestat bulet a začít něco dělat, jinak tu bez rodičů sama zemřeš." Řekl a při tom odtrhl kus ženina oděvu, který vypadal čistější než ten mužův a obvázal si s ním zraněnou ruku. Pak o její mrtvolu otřel svůj zkrvavený meč a zasunul ho do pochvy. Holčička stále brečela. "Drž už hubu sakra!" Zařval rozzlobený Havran, Holčička nereagovala. "Tak ty jsi mě neslyšela!" Přišel k ní a pořádně jí nakopl. Ona jen vyjekla a schoulila se do klubíčka, už jen hlasitě fňukala. "Tohle je drsnej svět, pokud chceš přežít, musíš se snažit." Ušklíbl se a otočil. "Spravedlnost je jenom pověra." Řekl a zády k tomu všemu se vydal zpět do lesa, už se těšil až se konečně po dlouhé době pořádně nají.

Vyprávěč-Havranův stín

20. prosince 2006 v 21:13 Příběhy Arnykie
Hendela Piernese, řečeného Špičák, nemohlo v životě už nic překvapit. Nájemného vraha dělal od třinácti let. Tenkrát si poprvé vzal peníze za to, že někoho zabil, i když to byla vlastně nehoda, a Špičákovy se takovýto druh obživy začal líbit.
,,Každý dělá něco-někdo peče chleba a jinej..."říkával s oblibou a potutelným úsměvem, když se ho na to někdo ze známých zeptal. Pravda byla taková, že ho jeho práce bavila. Nebyl žádnej sadista, ale miloval lov, čerstvou stopu oběti, její strach, boj...Ale sadista rozhodně nebyl, něco takového se mu prostě hnusilo. Od té doby, co se stal ,,podnikatelem ne volné noze", jak s oblibou říkal, uplynula již sousta zim. Zabíjel už pro stovky klientů z různých důvodů a za různě zajímavý obnos. Když si odbyl svoji práci, zastavil se v nějakém vyhlášeném bordelu, dal si pár panáků a nějakou kurvu, což byla zábava, která mu stačila na celou noc. Peníze na to měl.
Jak už bylo řečeno, Špičák si prostě myslel, že zažil všechno. Že zná každý druh bolesti, každý způsob smrti...Když za ním přišel jakýsi divný hubený týpek a chtěl po něm mrtvolu jakéhosi hraběte, jenom se usmál.
,,Co je to za zač,"zeptal se, upírajíc na svého hosta skrz modravý kouř nevyzpytatelný pohled. Hubeňour se kroutil na židli a koktal, z čehož měl Špičák zvláštní radost. Pak začal vyprávět a vrahovy zmrznul úsměv na rtech. Z praktik toho chlapa se mu zvedal žaludek. Tak předně, Špičák byl sice nájemný vrah, ale nikdy by neuhodil ženskou, pokud by to nebyla kurva nebo čarodějnice. Měl chuť odmítnout, než se dozvěděl jméno klienta. Protože to byla zaprvé vlivná osobnost a zadruhé nabízel hromadu peněz. Ani nevěděl proč a prostě na to kývnul. Odgrádlovat jednoho sadistickýho hraběte, nebude problém, říkal si, ale tušil, že je v tom háček. Zamrazilo ho a snad poprvé za celý život měl chuť z toho vycouvat. Ale čest mu v tom bránila. Možná to někomu připadalo zvláštní, ale on si na ní hodně zakládal.
Pak se dlouho nic nedělo. Špičákovy moc nevadilo, že musel zůstat ve městě, protože dostal zálohu, se kterou hodně rychle zatočil. Pak si pro něj jednoho večera přišli. Byl zrovna v ,,Doupátku u Růžičky" a pohrával si s moc sladkou brunetkou, když ti neomalenci vlezli do pokoje. Pospíchali a bylo jim jedno, že Špičák má na celý večer najatou kurvu. Znechuceně si zapnul poklopec a nechal se eskortovat. Odvedli ho do opukou obloženého patrového domu, ve kterém to smrdělo po tlejících knihách. Bývala to knihovna, pomyslel si. Ale co je to teď..?
To se měl dozvědět rychle, ale nebudeme předbíhat. Dovedli ho do velké místnosti, ale dál musel Špičák sám. Ani ho moc nepřekvapilo, že na něho uvnitř čekal tucet ozbrojenců. A sám klient, jehož totožnost si laskavě nechám pro sebe.
,,Užil sis dost, Špičáku?"zeptal se jeho momentální pán a ani ho nenapadlo nabídnout mu místo k sezení.
Špičák se mírně uklonil.,,Zábavy není nikdy dost, pane."
Úmyslně nepoužil frázi ,,můj pane", protože on nepovažoval nikoho za svého pána. Ani tohohle drahokamy ověšeného tlusťocha. Tlusťoch se ironicky usmál, pak mu úsměv z tváře zmizel a Špičák cítil, jak ho něčí ruce srazily k zemi, pak ho zvedli a rychlím pohybem mu rozbily noc o stůl.
,,Tak konec hry,"odtušil tlusťoch. ,,Najal jsem si tě pro tuhle práci a ty ji bezezbytku vykonáš, jasný?"
Zasyčel mu do ouška a Špičák ucítil dech, nasáklý cibulí.
Pouze přikývl. V té chvíli stisk povolil.
,,Jsem rád, že si rozumíme."
Hrad hořel. Špičák stál na stráni a pozoroval jak plamen tráví střechy, stáje, budovy...Vojáci prohledávali okolí a Špičák věděl, že zbytečně. Ten parchant jim utekl. Netušil, jak to udělal, ale bylo to tak. Ucítil příval hořkosti nad takovou nespravedlností. Přesně podle plánu vnikli do hradu, povraždili koho mohli...Ten hajz měl spát, ale z nějakého, Špičákovy dosud nejasného, důvodu, to tak nebylo.
Ale nejhorší bylo že nesplnil úkol. Poprvé od svých třinácti do třiceti šesti let nesplnil úkol!
,,Ne, já to takhle nenechám,"zašeptal.,,Najdu tě, hrabě, i kdyby to mělo bejt to poslední co v životě udělám." A podvědomě tušil že to tak bude.
Až ti mamlasové prohledají les a s prázdnou odejdou, přijde na řadu on. Najde jeho stopy a požene se za ním jako hladový vlk za kořistí. A najde ho...

Gelnem Nar Esen Tanar

20. prosince 2006 v 20:10 Postavy Arnykie
Černý jezdec dojel na vrchol kopce, z něhož se mu naskytl pohled na jedno z desítky měst, které jakž takž přežilo válku v obyvatelném stavu. Slunce ukončovalo svoji každodenní pouť a začalo se schovávat za kopce na obzoru. Černý jezdec se napřímil ve třmenech a pozoroval cíl své cesty. Ve městě potřebovali jeho schopnosti na vystopování a eliminování nějakého brutálního vraha, jenž vraždí obyvatele města.
"Sice to bude nějaký člověk, kterému přeskočilo v hlavě a dostanu za jeho hlavu pár drobných, ale budiž, mám získávat zkušenosti a vědomosti, pak se budu moci vrátit ke svému Mistrovi a pokračovat ve svém výcviku," přemýšlel v duchu nad svým úkolem.
Kůň zaržal, potřásl hlavou a počal okusovat trávu na zemi. Jezdec se protáhl po dlouhé cestě, zazíval, tím odkryl dlouhé špičáky v ústech, nasál večerní vzduch provoněný trávou a bylinami rostoucích v okolí. Jeho čich zaznamenal také vůni, tedy spíše pach města. Guláš městských vůní přes splašky, odpadky, lidský pot, spálené dřevo, ustájená zvířata, až po libější vůně vařeného jídla. Byla zde vůně, která přebíjela ostatní. Vůně krve. Velice silná stopa krve, ne jako při nějaké hospodské rvačce. Nedávno byl určitě zabit další člověk, tím si byl naprosto jistý.
Slunce zapadlo a černě oděný jezdec se vydal k městu. Jeho kůň už potřeboval po dlouhé cestě zasloužený odpočinek. Poplácal ho po šíji a konejšivým hlasem mu povídal "Už tam budeme." Jistá ruka vedla jezdce do města, on nepotřeboval světlo. Jeho zdokonalené smysly mu dovolovaly pohybovat se ve tmě, mlze, či jinak zhoršených viditelných podmínkách, ve kterých si obyčejní lide neviděli ani na špičku nosu.
Jeho jméno je Gelnem Nar Esen Tanar. Jeho Mistr mu o jeho rase pověděl pouze to, že jsou normální lidé až na to, že po jeho výcviku v dobách minulých, ještě před válkou, procházeli vybraní jedinci unikátním výcvikem. Výcvikem těla a mysli, který u nich vyvolal genetickou změnu a tím dosáhli na další vývojový stupeň, který zlepšoval jejich regeneraci, smysly a fyzickou a psychickou konstituci. Obyčejní lidé jim ale říkají "Upíři."
Nejsou žádné emoce, je jen klid.
Není žádná nevědomost, je jen poznání.
Není žádná vášeň, je jen vyrovnanost.
Není žádný chaos, je jen harmonie.
Není žádná smrt, je jen Síla.
Absolutní regenerace: 5
Souznění s vesmírem: 1
Zdokonalené smysly: 1
Empatie: 1
Boj z chladnými zbraněmi:2

Tharin Nariniel de Acelon

20. prosince 2006 v 16:36 Postavy Arnykie
Loď stála skoro na okraji pobřeží. Příboj, který narážel do skal tříštil vodu na statisíce drobných kapek, které s v měsíčním svitu leskly jako diamanty.
Na přídi, na samém okraji útesu stál muž. Nebo podle vzhledu spíše chlapec. Vítr si pohrával s jeho vlasy a když zavál silněji, odhalil špičaté uši. Mladík se zasněně díval do dáli. Pozoroval zářící měsíc, vlny a moře.
Najednou se otočil. Prudce. Vešel do své kajuty a sebral to, bez čeho se v těchto ani předchozích dobách neodvážil jít ani na večeři. Šavli si upevnil k pasu spolu s dýkou. Na hlavu si nasadil klobouk, který podle vzhledu pamatoval více než dost.
Pozhasínal všechny svíce a vyrazil na palubu. Jeho posádka čeká. Cesta začíná.
---------------------
Dalo by se říci, že loď byla velká. Nebylo to tak úplně pravdivé. Byla obrovská. Tedy v lidském měřítku. Když jste na lodích sloužili či žili celý život, ani vám tak nepřišla. Obrovské, bílé plachty právě trochu polaskával vítr, když kapitán Tharin Nariniel de Acelon seskočil z kormidelního můstku a vydal se za Alvertem, prvním důstojníkem, starším než všechna posádka na lodi dohromady.
"Poslyš, tohle není nejlepší čas na to přijímat nějaké výpravy od pochybných boháčů. Nerad bych se zapletl do nějaké nepříjemnosti."
"Prosím tě, jaké nepříjemnosti?" mávl rukou trpaslík a podrbal se na potetovaném obličeji.
"Nějaká malá soukromá válka mezi dvěma šlechtici, vydírání obchodníků…Prosím tě, teď je toho spousty. Nejsme žoldáci, abychom umírali za jiné."
"Ne, my jsme jenom piráti, že jo? My jenom nasazujeme život za peníze."
"Ovšem. Jenže ty peníze jdou nám do kapes a my si s nimi děláme, jak uznáme za vhodné." mrkl na Alverta kapitán a pokračoval dále v udílení rozkazů.
Za halasných výkřiků, zvuků a spousty dalšího povyku, loď pomalu otáčela mohutný trup a vyrazila směrem na Východ.
---------------------
Přístaviště na ostrově bylo známo jako velmi nebezpečné místo, kde se člověk, či jakákoliv jiná rasa, mohl, měl li peníze, velmi dobře pobavit.
Město se jen hemžilo opilými, omámenými, či jinak společensky unavenými námořníky i nenámořníky. Bylo tu spousta putyk, obchůdků, několik černých trhů, maličký trh s exotickým kořením a zvířaty, dvě arény a jeden tetovací salón. Do toho domky stálých obyvatel a samozřejmě nespočet vykřičených domů, označených červenou lucernou.
Vysoký elf a vedle něj jdoucí trpaslík, tvořili na pohled komickou dvojici. A přesně tak působili na čtyři lapky, kteří si řekli, že po neúspěších ve velkých městech, zkusí své štěstí v přístavišti. Vyhlídli si dvojici a pečlivě si rozmístili pozice a úlohy v přepadení.
Jejich vůdce vyskočil před dvojici a zamával elfovi před očima zrezivělým a velmi používaným mečem.
"Přepadení, navalte prachy!" zařval a zamával ještě zuřivěji.
Nariniel zvedl obočí a podíval se na trpaslíka. Ten mu nechápavý výraz oplatil.
"Ale pánové…to snad ne." řekl elf a lehce se na zbraní mávajícího lapku usmál.
Zloděj, jakmile uviděl úsměv, zrudl a začal křičet ještě víc: "Čemu se, sakra, usmíváš? Naval prachy nebo tě rozříznu vejpůl jako prase na porážku!"
Trpaslík natáhl ruku a mozolnatými prsty přejel po ostří zlodějova meče.
"Tímhle? To běž roztavit, chlapče, to není dobré ani jako zarážka na dveře." řekl a kroutil přitom hlavou.
"A dost! Zabiju vás! Chlapi, na ně!" zamutoval lapka a s napřaženým mečem se vrhl vpřed.
Lupiči vyskákali z bočních uliček a jeden se objevil za jejich zády.
Alvert mrkl na kapitána a vytáhl šavli. Nariniel udělal to samé a skočil zády k trpaslíkovi, přičemž vykrýval první lupičovu ránu. Lupič zíral. V životě neviděl někoho tak rychlého. Elfova šavle narazila na jeho meč, ale vzápětí se již obracela a s neskutečnou přesností mu zamířila mezi žebra.
"Ale ne…" ucedil elf, když mu na bílou nabíranou košili vycákla zlodějova krev.
Trpaslík zatím odrovnal další dva a i jemu tetovanou tvář skropila vydatná sprška krve.
Nariniel se probil až k němu a stanuli zády k sobě. Zbyl poslední lupič.
Ten stál proti nim a s hrůzou v očích sledoval jak si stoupají vedle sebe a z šavlí jim teče krev.
"Víte, já vlastně ani nechtěl loupit, já…" zakoktával se a pomalu ustupoval.
Elf popošel kupředu a naklonil se k němu tak, že se jejich nosy skoro dotýkaly.
"Užívej si života chlapče." řekl kapitán a zářivě se usmál. Zloděj pustil meč a ve vteřině zmizel.
"Co ho děsíš?" zeptal se Alvert.
"Oni si začali. Můžu snad za to?" zazněla odpověď.
Najednou odněkud vylétl šíp a zabodl se trpaslíkovi do hrudi.
Nariniel se prudce otočil. Alvert zasténal a padl. Elf se k němu hned rozeběhl. Pozdě. Byl mrtvý.
Kapitán ve vzteku zvedl hlavu: "Vylez zbabělče! Vylez!"
Na střeše se něco mihlo a před elfa dopadl velký černý stín. Byla to postava. V jedné ruce držela kuši a druhou natáhla kupředu. Elf proletěl vzduchem a přistál na zdi, kde ho neviditelná síla držela asi metr nad zemí.
"Tvé směšné kejkle s šavlí na mne neplatí. Dej si pozor." řekl mužský hlas a kuš vystřelila. Šíp probodl pirátovi rameno a on se sesunul na zem. Muž s kuší byl pryč.
----------------------
Tři dny po Alvertově pohřbu určil kapitán svého zástupce a nechal loď ať za doby jeho nepřítomnosti pluje a získává kořist sama. Sám se se svým námořnickým pytlem a koněm, kterého koupil, vydal hledat na souš muže, který zabil jeho prvního důstojníka.
Šarm: 2 body
Mořeplavba: 2 body
Komunikace: 2 body
Šerm: 2 body
Pirát

Amélie ze Strongardu

17. prosince 2006 v 18:28 Postavy Ilinea
Krása baronesy Amélie ze Strongardu byla považována ze jeden ze zázraků přírody. Nebylo to snad proto, že by dívka byla nějak výjimečně nádherná, ale proto, že starý baron byl doopravdy odporný člověk. Co si budeme povídat - nebyl to krasavec ani v nejlepších letech, která už měl dávno za sebou. Vždycky měl sklon k obezitě a vlastně celkovému ,,vepříkovatění,"obličej měl odulý s povislou, zarudlou kůží a zapadlýma očima. Ani její matka, nebožka hraběnka Lucinda, která se nikdy nesmála, alespoň od té doby co se vdala, nedostala do vínku zrovna ,,naděleno."Byla bledá, kostnatá a naprostou většino jejího obličeje zaujímaly veliké, pořád jakoby uslzené oči. Prostě a jednoduše Amélie neměla zrovna dobré předpoklady, aby z ní vyrostlo děvče, jakým byla dnes.
Přesto, a ač bylo dívce skoro šestnáct let, nebyla ještě ani zasnoubená. Matka jí zemřela, když bylo Amélii asi pět let a starého barona osud jeho dcery absolutně nezajímal. Dívka pro něj přestala existovat počínaje narozením a za celou dobu jejího života si na ní vzpomněl pouze jednou a to, když se na ní ptal sám král. Amélie tedy žila na panství svého otce a užívala si život, jaký by jí jedna šlechtična mohla závidět. Nikdo jí příliš nenutil ke studování etikety, protože bylo jasné, že Amélie nebude důležitým článkem sňatkové politiky a pokud si baron vůbec vzpomene a provdá ji, bude to nejspíš za nějakého zchudlého šlechtice-zemědělce. A tak Amélie odmalička jezdila na koni, střílela z luku, mlátila se s odrbanými uličníky z hradu holemi, hrála s nimi na zbrojníky a každý večer usínala unavená, potlučená a šťastná.
Špatné časy pro ní nenastávaly ani v zimě, kdy se dalo hrát spoustu her ve sněhu. Amélie se ráda proháněla na koni zasněženou krajinou, stavěla opevnění, hrála sněhovou válku..Nejprve jí to chůva zakazovala ze strachu před baronovým hněvem, kdyby dívka onemocněla a zemřela, ale Amélie měla železné zdraví.
Uměla trochu číst a psát, krkolomně jeden cizí jazyk, tancovala hůř než smeták a jehlu držela jak ,,prase kost". Zato se ve svém prozatím krátkém životě naučila spoustu užitečných věcí - šermovat, střílet z luku, jezdit na koni, krást jablka v sadu a pak utíkat před rozzlobeným sadařem, uklízet stáj a hřebelcovat koně. Uměla též plavat a byla na to náležitě hrdá.
Pokud si poddaní jejího otce mysleli o té veselé copaté dívce, že je nedůležitá, Amélie si to o sobě myslela dvojnásob. Panství jejího otce byl pro ní celý svět a ona netoužila po cestování. Byla tu šťastná. Bohužel osud má mnohdy jiné plány a všechno se pro ní mělo už brzy změnit. Až odsud bude za pár týdnů odcházet nebude ani tušit, že tohle místo už nikdo, do konce života, nespatří...
Umění boje 2, rychlost 2, jízda na koni 3, mrštnost 2, výřečnost 1

Vypravěč II

16. prosince 2006 v 22:54 | Damson |  Příběhy Arnykie
Eldvin von Drrake žil v největším městě, které tento svět znal. Nacházelo se na ústí řeky Inai do Karmínového moře, na větrném a holém místě, sužovaném přílivem. Eldvin nenáviděl tu slanou vůni, kterou přinášela mořská bríza z pobřeží až do jeho domu. Nenáviděl i tohle město. Vlastně ho tu držela jenom šance, že obnoví zašlou slávu svého rodu, jehož členové se za války zbaběle ukryli v horách a pravděpodobně by tam byli všichni zalezlí dodnes, kdyby Eldvinovy nedošla trpělivost. Nebavilo ho dívat se na ty chudáky, jak si neustále naříkají na osud. On mu chtěl poručit. Z vyprávění své senilní báby se kromě zbytečných ,,žvástů" dozvěděl i o historii tohohle světa. Kdysi tu existovaly čtyři říše a jedné z nich vládl jeho praprapředek. Dobrá, nebyla to sice přímá linie, ale to Eldvinovy mandle nezvedalo. Chtě být král a pokud Eldvin něco chtěl, tak si to vzal. Za každou cenu. Koneckonců poslat pár desítek lidí na smrt mu nezvedalo mandle o nic víc.
Před pár lety si najal pár žoldáků a odtáhl několik členů hysterického příbuzenstva do ,,civilizovaného" světa. Vlastní matku vytáhl z postele a než se umoudřila a začala spolupracovat, tak jí vlastníma rukama táhl za vlasy po zemi. Všichni ti hlupáci si mysleli, že válka stále pokračuje! Ale on věděl že ne, protože poznal svět a vytušil jeho možnosti. Jenomže musel začít od začátku. Čekaly ho léta dřiny, podvodů, podplácení, intrik a vražd..Ale jemu ta námaha nevadila. Za prodané šperky koupil dům, najal si lidi a začal příst síť, jako pavouk spřádá vlákna. Podchytil tohohle, vyhrožoval tamtomu a brzy se z něj stala vlivná osobnost. Jenomže takových tu bylo víc. Ze starých rodů jich válku přežilo pouze třináct a sedm z nich mělo na korunu historický nárok. A ten zbytek na historii zvysoka kašlal.
Jak tak stál a nasával tu nenáviděnou vůni, ani si nevšiml, že někdo zaklepal na dveře. Druhé zaklepání ignoroval schválně a napotřetí pronesl protáhlé ,,Dále" které znělo spíše jako ,,Dóóle" a dveře se se zavrzáním otevřeli. Dovnitř vstoupil velitel stráže a zároveň jeden z jeho nejlepších lidí, prostě člověk, kterého používal pro ,,lukrativní" prácičku.
,,Promiňte, pane,"uklonil se. Rychle a stroze, jak to umí snad jenom vojáci. ,,Jdu ohlásit splnění úkolu."
Eldvin se křivě usmál. Byl spokojen.,,Je tady?"
Voják přikývl, pak se ozval ženský výkřik a velitel vtáhl do místi dívku. Eldvin si ji zkoumavě prohlédl a uznal, že není ošklivá. Když jí velitel přivedl blíž tak svůj názor poupravil. Dívka byla docela hezká. Vysoká, zrzavá s pihovatým obličejem...v očích jí zlobně hořely zelené ohníčky hněvu, vzdoru a kdovíčeho ještě. Už se nemohl dočkat až je v ní uhasí.
,,Jak se opovažuješ, ty hajzle!"zařvala dívka vztekle a neškodně se zazmítala ve vojákově náručí. ,,Až se to dozví můj otec...!
,,Budeš už dávno moje žena,"dokončil za dívku Eldvin pobaveně. Ano, opravdu ho bavilo, že si násilím vezme za manželku jedinou dceru svého největšího soka. Dívka na něj zařvala nějakou nadávku, podle pobledlého výrazu velitele Eldvinovy stráže dost sprostou nadávku, ale jemu už to bylo jedno. Získal první bod na cestě za vítězstvím.

Havran

16. prosince 2006 v 21:18 Postavy Arnykie
Alexandr Zemard se s výkřikem probudil, pot mu tekl po celém těle a měl zrychlený dech. Po dlouhé době měl zase noční můry. Proč tak najednou? Pohlédl vedle sebe. Cože? Kam se poděla moje žena? Rozhlédl se po místnosti, stěny byly plné obrazů a závěsů z drahých látek, vprostřed postel s nebesy, pár skříní a stůl, ale jeho žena nikde. Kde může sakra být? Vstal a shodil ze sebe noční košili, navlékl si své oblečení, zdobené vyšívané tmavě modré oblečení s překrásným sametovým zeleným pláštěm, dělalo jeho vcelku průměrný vzhled vzhledem vznešeným. Ještě si připnul k pasu meč a vyrazil ze dveří cestou po chodbě soukromé části hrádku, vyhrazenou pouze jemu. Po schodech dolů přemýšlel. Co se asi stalo, kde je moje žena? Tohle jí jen tak neprojde.
Dorazil do vstupního sálu a tam stála partička vojáků, která měla tuto noc hlídku. "Geralde!" Jeden z nich se otočil, když uviděl o koho jde, trošku nervózně mu vyrazil vstříc. "A, ano, pane hrabě?" Alexandr si ho změřil pohledem. "Kde je moje žena?" Bylo vidět, že otázka vojáka ještě více znervózněla. "No, ehm, já nevím, můj pane." Alexandovi se na tváři objevil lehce nenávistný výraz. "Mám tě narazit na kůl?" navrhl vcelku klidně. Voják očividně znejistěl, v očích se mu objevil strach. Bylo vidět, že hraběte zná a už nějakou dobu mu slouží. "Promiňte pane, ale šla ven." Hrabě se zamračil ještě víc. "Ven? Kam ven?" Alexandrovi začaly hlavou proudit myšlenky. "Nevím." Hrabě na něj zlověstně pohlédl, pak ho udeřil vší silou do obličeje. Voják se skácel s chrastěním zbroje na zem a při tom hlasitě zasténal. Alexandr okamžitě tasil meč a přiložil mu ho na hrdlo. "Tak ještě jednou, kam ven?! Koukej mi říct všechno, dřív nebo později se to stejně dozvím a pokud zjistím, že jsi mi lhal, nechám tě mučit, dokud ti mozek nevyteče z hlavy!" Voják měl vytřeštěné oči a třásl se při pohledu na rozběsněný obličej nad ním, po tváři mu stékala krev ze zlomeného nosu. "Do lesíka, šumícího lesíka, ne poprvé, už tam byla." Vysypal ze sebe rychle. Hrabě přitlačil meč na jeho hrdlo tak, že začal vytékat malý pramínek krve. "Kdy?" řekl opět klidným hlasem, jako by ho předtím vůbec nezvedl. "Za posledních čtrnáct dní asi šestkrát." V tu chvíli v Alexandrově hlavě začaly rejdit myšlenky. "Cože? Tolikrát? Jak to, že jsem si toho nevšiml?" Pak mu to najednou došlo, všechny díly skládačky se spojily. Čaj, každý večer mu manželka dělala čaj a dnes ho rozlil, ona to neviděla. "Ta mrcha! Vstaň!" Voják chvilku nejistě zíral a pak se pomalu postavil. Hrabě na něj upřel nenávistný pohled. "Nikdy nikomu neprojde zrada, rozumíš, nenechám se zrazovat." S těmito slovy do vojáka zarazil meč a ještě s ním v ráně otočil, aby umírající cítil co největší bolest. Sesul se k zemi na místo, kde ležel před chvilkou. Podlaha pod ním se začala zabarvovat do červena. "Přiznal ses, proto jsi měl takhle lehkou smrt." Řekl opovržlivě Alexandr. "Pane, můj pane!" Hrabě se otočil a spatřil Hightowera, byl to velitel jeho stráže. Asi ho vzbudil hluk, co tu nadělal. "Hightowere, támhlety vojáky necháš narazit na kůl, hlavně ať umírají co nejdéle. Musím teď pryč, pak ti to vysvětlím." Řekl mu autoritativním hlasem a ukázal na skupinku vojáků stojících uprostřed místnosti. Okamžitě vyrazil k východu.
Ve stájích si vzal koně a pustil se tryskem k šumícímu lesíku. Cestou přemítal. Byla mu nevěrná, mrcha. Proč asi? Ozvalo se jeho hlodavé já. Na mysl mu vystoupilo mnoho vzpomínek. Ona ležela zakrvácená na zemi, z mnoha ran ji tekla krev a on do ní stále kopal. V té další ji praštil, až spadla na zem a začala hlasitě brečet. Mnoho dalších podobných myšlenek se mu vybavovalo, jedna po druhé. Udělalo se mu z toho těžko u srdce. Nechtěl ji bít, nezasloužila si to, byla tak křehká, krásná, okouzlující, ale na něj to vždycky přišlo, nemohl to potlačit, nechtěl jí ubližovat.
Konečně docválal k lesíku. Hned zahlédl mezi stromy koně, byl to jeden z jeho stájí. Sesedl a uvázal svého oře poblíž hraběnčina koně. Zaržaly a on se je vlídnými slovy snažil utišit. Povedlo se. Vydal se dál do tmy, jeho oči si přivykaly čím hlouběji do lesíka vstupoval. Postupoval směrem na jih a stále nic, vydal se proto na východ a po tom, co ani tímto směrem nic nenašel, začal se vracet. Když najednou uslyšel zapraštění větve, přikrčil se a naslouchal. Kroky, slyšel kroky. Pomalu se vydal za nimi, chvilku je sledoval, až dorazil k mýtince. U kraje se opatrně schoval a jak předpokládal, spatřil svojí ženu. Příchozí, kterého sledoval, byl muž v kožené zbroji s mečem u pasu. Jakmile se oba milenci spatřili, rozeběhli se jeden druhému v ústrety a stanuli v něžném obětí. Alexandr zatnul pěst zlobou, ale dál zůstal skrytý a sledoval. "Nemohla jsem se dočkat, moc jsi mi chyběl." Řekla a pevně se přitom přivinula k neznámému muži. "To ty mě také, má milá, rozhodl jsem se, že tě konečně dostanu z rukou toho hulváta, nesnesu pomyšlení, že ti ubližuje," řekl jí konejšivým hlasem a přitom ji hladil po jejích krásných dlouhých zlatých vlasech. "Je krutý a má mnoho dobrých válečníků ve své družině, nesmíš riskovat," odpověděla mu starostlivě. Jemně ji od sebe odtáhl a podíval se do jejích hlubokých očí. "Má mnoho nepřátel, několik let už tyranizuje okolí, všichni ho nenávidí, říkají, že je to ďábel v lidském těle, naráží lidi na kůly a bere jim majetek násilím, aby sám mohl žít v přepychu. Je to zrůda!" V Alexandrovi, který stál ve stínu opodál, rostla zlost. "Neboj se, shromáždil jsem skupinku lidí, tuto noc zemře, právě teď podpalují jeho hrad a brzy lehne popelem, všichni jeho hrdlořezové tam zemřou stejně jako on." Hraběnka vzdychla a zaskočeně na něj pohlédla, v očích se jí objevila směsice pocitů, bylo v nich i trocha bolesti a smutku, ale převažovala úleva a štěstí. Přivinul si ji k sobě a políbil ji, ona ho pevně objala. To už hrabě nevydržel, pln vzteku vyrazil kupředu a nic netušícímu milenci vrazil dýku do zad. Ten zaúpěl a skácel se k zemi. Hraběnka vyjekla, oči plné hrůzy. "Mrcho!" Zařval a silnou ranou ji srazil k zemi. Otočil se k neznámému, který ležel a sténal. "Svině! Chci aby tě to bolelo, a hodně!" Vytáhl meč a zabodl mu ho do nohy. Milenec zaúpěl. Hrabě mu s mečem začal v ráně otáčet a když viděl, jakou působí muži bolest, propukl v smích. "Ty ďáble, shniješ v podsvětí!" zařval ležící muž. Hrabě se znovu zasmál a pořádně na meč zatlačil, odpovědí mu bylo ještě větší zaúpění. "Né." Vrazila do něj jeho žena. Pro hraběte ale nebyl problém překonat její sílu, srazil ji na zem a s nenávistným výrazem do ní začal kopat. Vzlykala a sténala, on pořád kopal jako v zatemnění mysli. Ucítil bolest v boku a instinktivně se ohnal. Uštědřil neznámému ránu, ten se z posledních sil zvedl ze země a zaútočil na něj, div ho ta rána neposlala zpět k zemi. Muž však poháněn odhodláním a zoufalstvím se okamžitě vrhl na hraběte a silou svého těla ho srazil k zemi. Přetlačovali se a zápasili, kousali jeden druhého, až se začali škrtit. Hrabě cítil, jak se mu točí hlava tím, jak mu neznámý svírá hrdlo čím dál více. Nakonec se ale projevilo jeho zranění a zeslábl. Jak hrabě tlačil, slábnul neznámý čím dál více a více, zlost chtěla ven. Tlačil až si uvědomil, že jeho sok vypustil duši. Chvíli oddechoval, než se mu podařilo vstát. "Vrahu, ne, ty ďáble!" Slyšel svojí ženu hlasitě vzlykat. Popadl meč a ještě se třesoucí rukou se rozpřáhl, aby jí sprovodil z tohoto světa. Podívala se na něj uslzenýma očima plnýma nenávisti. "Proklínám tě, chcípni! Doufám že tvá duše bude navždy trpět v podsvětí." Hrabě sklopil meč a opětoval jí nenávistný pohled. "Když tě nechám naživu, bude to pro tebe větší utrpení." Na chvilku se odmlčel a pohlédl k nebi, pak znovu na ni, klečela a stále hlasitě vzlykala. "Miloval jsem tě, miloval!" Vzedmul se v něm vztek a kopnul jí přímo do obličeje, žena se s vyjeknutím sesula k zemi. Otočil se a vydal pryč, bylo mu jedno kam, ale hlavně pryč.
Po chvilce chůze si všiml kouře na nebi, v hlavě se mu okamžitě objevil to, co říkal milenec jeho ženy. Rozběhl se ke kraji lesíka, a když tam doběhl, zůstal stát jako přimražený. Jeho hrádek na kopci před ním byl celý v plamenech, bylo už pozdě, nemělo cenu ani hasit. Padl na kolena a křičel, křičel, dokud mu to hlas dovolil, pak se hlasitě rozkašlal a propukl v pláč. Hlavou mu vířily myšlenky a vzpomínky. "Dost!" Vstal a v očích měl nenávist kříženou s bolestí. Končím s tímhle životem, odedneška budu někdo jiný. Vytáhl nůž, odřízl si z tuniky svůj erb a zahodil ho na zem. Vydal se ke svému koni, který stál opodál na kraji lesa. Odřízl mu ten samý znak ze sedla. Pohlédl na kus kůže, na kterém byl vytlačen erb jeho rodu. Byl na něm havran držící žezlo ve spárech. Otočil dlaň a znak spadl na zem. "Od teď jsem Havran, už jen Havran." Vyskočil na svého koně a pln bolesti a nenávisti se vydal pryč, co nejdále od toho všeho. Jel dál, za svitu měsíce noční ponurou krajinou.
Havran
Síla: 3 Šerm: 2 Vnitřní cit: 4 Jízda na koni: 1

Daniel Jan I

16. prosince 2006 v 21:03 Příběhy Arnykie
Dan otevřel oči a zjistil, že leží nahý na štěrkovité zemi. Probudil ho snad chlad, kvůli kterému se třásl, nebo kameny, které tlačily do zad? Kolem byla tma a nebýt na nebi hvězd, nebyl by si jistý, jestli má otevřené oči. Zápach hniloby a plísně dělaly vzduch nesmírně těžkým, až skoro neměl chuť dýchat. Schoulil se do klubíčka a dlouze přemýšlel. Hlavou se mu honily věci, které prožil, ani nevěděl kdy, přestal si být jistý vlastním věkem a tak shledal věk nedůležitým. Všechno co se stalo se mu náhle zdálo neuvěřitelné, jako by to byl jen sen, nebo snad pomatení smyslů a mysli, které by to celé snad vysvětlilo. Přemýšlel nad tím, kde by mohl být a co se vlastně dělo, že zapomněl na mráz i nesmírný puch, kameny, které se mu zarývaly do kůže a opět usnul. Znovu ho probudil až rozbřesk, který příjemně lechtal na pokožce a odháněl zápach, který se v kapkách rosy vsakoval do země a ulpíval na Danově těle, což začalo být opět nepříjemné. Dan si promnul oči a měl možnost se rozhlédnout po místě na kterém se nachází. Teď teprve začal věřit tomu, že přišel o zdravý rozum. Kolem se rozléhala krajina plná seschlých pařezů a hnijících kmenů, vzduch měl orandžovo-červenou barvu mraky na nebi byly šedé, i když těžko posoudit jejich barvu skrze to neznámé zbarvení oblohy. V mysli mu začalo nastupovat mnoho myšlenek a mnoho otázek, které začaly vyúsťovat v paniku, takže se rozhodl vypnout myšlení, aby měl čistou hlavu a mohl si ujasnit svou situaci. Neuvědomil si, že vypnout myšlení by pro něj bylo kdysi něco nemožného, připadalo mu to náhle tak přirozené. Jal se prozkoumávat okolí. V těchto místech asi kdysi stál rozsáhlý les a na jeho památku tu teď zůstalo pochmurné pohřebiště stromů. Při svém hledání narazil na padlý kmen. Byl silně ztrouchnivělý jako ty ostatní, přesto jej na mě něco zaujalo. Po chvíli sledování zkusil zarýt prst do shnilého dřeva a prst do něj vnikl poměrně snadno, tak začal odtrhávat kusy hniloby, kterou tak pronikal hlouběji ke středu. Když byl hotov zbylo mu v rukách srdce stromu, úplně zdravé, dlouhé, tvrdé a pevné, i když lehce zahnuté na několika místech a uzlovité, což se zdálo divné, protože samotný kmen vypadal rovný. Řekl si, že mu poslouží jako hůl, nechal si ho a pokračoval v cestě. Prohledávání začalo být únavné. Dana začaly bolet nohy, cítil hlad a žízeň, tak našel několik mladých chorošů na polorozpadlém pařezu, které snědl a pokračoval v cestě, když narazil na několik skal. Začal je prozkoumávat a v jedné z nich objevil otvor. Byl to vchod do jeskyně, uvnitř které byly poházené kusy látek a kůží, které mohly dobře posloužit jako oděv. Našel i kousek mýdla, spoustu pergamenů, svíčky a nějaké zahradnické náčiní a pár dalších věcí, i když povětšinou shnilých. Dal se do poklízení a oprav nábytku, většinu rozbitých a hnilobou prolezlých věcí odnosil za jeskyni, kde objevil ve skále tryskat pramínek vody a pod jezírko. Jeskyně se stala poměrně útulnou a prozatím měla Danovi posloužit jako domov. Sebral kůže a látky, mýdlo a vědro, šel se umýt a vyprat věci které mohly posloužit jako oděvy a přikrývky, nechal je pak schnout na poledním slunci. Pak pokračoval v prohlídce okolí, ale nacházel stále to samé. Přišla noc, Dan sebral věci a rozhodl se jít spát.
***
Přišlo nové ráno, Dan si oblékl široké kalhoty, přehodil přes sebe košili a dlouhý pruh látky s otvorem uprostřed, kudy prostrčil hlavu. Přes ramena přehodil vydělávanou vlčí kůži i s hlavou, kterou si přetáhl přes hlavu, jako čepici. Z dalších kusů látek si vyrobil onuce vzal do ruky hůl, do druhé vědro a šel na další prohlídku. Krajina se mu zdála smutná, duch bývalého lesa byl zmrzačený, zlomený a sotva patrný, nechtěl s Danem mluvit, ani prozradit, co se vlastně stalo. Hub bylo poměrně dost, takže se Dan rozhodl posnídat a začít s tím, co si včera namyslel. Začal chodit po lese a sbíral semena, tobolky, ořechy, pecky a seschlé bobule, které se mu podařilo najít. Mnoho z nich bylo mrtvých nebo jen spících a spousta shnilých, které už nemělo cenu brát. Když jich měl na tři sta, posadil se a začal "Vstávejte přišel váš čas. Probuďte se, je vás za potřebí. Pomůžete mi založit nový les." vedl s nimi v duchu rozhovor "Vím, že nechcete ležet ladem a vám, že nemáte sílu růst právě tady, proto jste zvolili spánek a smrt. Dám vám možnost růst, ale vy mi na oplátku dejte vědět že chcete růst a já vám dám k růstu podmínky." Semínka, až na dvě, která se rozhodla zůstat mrtvá, začala rašit a ořechy pukat pod náporem výhonků. Dan je vzal a začal sázet, holí vytvořil jamku, do ní vložil jeden z malých zárodků rostlinného života a přikryl štěrkovitou zemí. Když vysázel všechny, dopřál si chvíli odpočinku a zkusil spustit myšlení, které se mezitím uklidnilo a bylo nakloněno jeho konání. Přemýšlel nad tím, jak dát lesu vláhu, voda se držela v hnilobě na povrchu a to jen na některých místech, samotný štěrk přes den vysychal. Dan zjistil, že myšlení je nástroj, se kterým se musí umět zacházet, aby fungovalo správně, zkusil zhluboka dýchat a úplně se uklidnit, protože se do jeho mysli začal vkrádat strach o sazenice, kterým se nechtěl nechat ovládnout. Po chvíli se od strachu oprostil a měl opět čistou hlavu, ve které se zrodil nápad. Šel k prameni a vyptal se ho, kde je nejbližší potok. Pramen měl právě dobrou náladu a tak rád prozradil směr, kterým se potok nachází. Dan poděkoval a po několika hodinách chůze na východ se dostal k potoku, který vypadal velice smutně. Proudil pomalu, voda v něm byla temná a jeho nálada se roznášela i na okolní krajinu, kde rostlo jen velice málo stromů a skoro žádná tráva. Nedbal na to, chtěl se po cestě osvěžit, přišel blíž k potoku, nabral vodu do dlaní a napil se. Smutek který z potoka cítil ho začal pomalu prostupovat a naplňovat, začal cítit zoufalství a marnost. Upadl na břeh a cítil už jen velké utrpení, které bylo ještě posíleno strachem z toho, že smutek už nikdy nezmizí. Začal bojovat sám se sebou a čím víc se smutku vzpíral, tím víc ho naplňoval a pohlcoval, když ho na tváři zašimral paprsek světla. Dan zavřel oči a ponořil se do sebe, vzal smutek jako součást sebe a ten pak našel své místo v něm a přestal bojovat. Za chvíli, když se vzpamatoval, rozpomněl se na to, proč vlastně přišel. Sehnul se k potoku a začal si s potokem povídat "Přicházím k tobě s prosbou. Chci obnovit les nedaleko odsud, ale potřebuji vláhu pro stromy a rostliny. Když ti vykopu strouhu, mohl by jsi prosím téct i tím směrem?" Potok dlouho nereagoval, ale když chtěl Dan znovu opakovat svou prosbu začal mluvit velice potichu a vláčně "Vím kde je to místo, kam chceš vést vodu a rád bych ti pomohl, ale nejsem svým pánem. To koryto má vládu nade mnou a pokud nesvolí, nemohu nic dělat." Odpověď Dana na chvíli zarazila "Jak se stalo, že nejsi svým pánem?" Potok znovu dlouze otálel s odpovědí "Už mě dlouho nikdo neoslovil jménem, takže jsem ho zapomněl a tím jsem zapomněl i na svou hodnotu. Neznám svoji hodnotu, takže už nejsem svým pánem a proto má vládu nade mnou koryto a já jsem jen jeho sluha, jsem mu podřízen a jen plním jeho vůli." Dan se hluboce zamyslel "Co kdybych ti dal já nové jméno? Jsi už jiný potok, než jsi byl, když jsi své jméno a svou cenu znal, původní jméno by ti možná už nic neříkalo a byl by jsi dál otrokem." Na to se zamyslel i potok "Dobře, uzavřeme dohodu. Pokud mi dáš nové jméno, pomůžu ti s lesem." "Dobře tedy." povídá Dan "Dávám ti jméno Jáchym." Voda v potoce začala bublat, začaly se na ní tvořit velké vlny a jeho barva se začala měnit v křišťálově průzračnou. Krajina okolo začala kvést a radovat se, ze země vystupovaly nové výhonky trávy a z břehů začaly rašit větvičky mladých stromků. "Ano, to je mé jméno." zaradoval se potok "Znovu znám svoji cenu, jsem opět svým pánem. Teď mohu splnit svou část dohody." Voda z potoka se začala hromadit na jednom místě a vystupovala po hrázi nahoru, podemlela břeh a razila si cestu směrem k sazenicím a brala s sebou úrodnou půdu břehu a krajiny za ním, kterou nanesla tam, kam Dan potřeboval. Voda se pak rychle vsákla, dostala se k semenům a Jáchym jim dal navíc sílu k tomu aby mohly růst, vytvořil ze sebe malý potůček, který budoucí les dostatečně zásoboval vodou. Dan se poklonil a Jáchymovi poděkoval, Jáchym poděkoval Danovi. Pak se rozloučily a Dan vyrazil směrem ke své jeskyni. Cestou narazil na začínající lesík, který už byl o hlavu vyšší než on, takže se Dan posadil na kámen před jeskyní a pozoroval růst stromky, na nich rašit pupence a z nich pak listy. Když staré kořeny a pařezy viděly, že rostou mladé stromky a ucítily v sobě sílu, kterou s sebou přinesla nová hlína a voda, nechtěli se nechat zahanbil. Nechali ze sebe rašit spoustu šlahounů a větviček, splétali je dohromady a nechali srůstat do sebe, čímž si vytvořily nové kmeny a započali být novými stromy. Pozdě v noci už stál hluboký a rozsáhlý hvozd tam, kde byla předtím poušť místy proložená hnilobou. Ovzduší se zlepšilo a Dan mohl opět volně dýchat a samo dýchání mu navozovalo pocit radosti. Po dlouhé procházce, kdy si prohlížel stromy se rozhodl uložit se ke spánku. V duchu si říkal, že tohle byl opravdu úspěšný den. Když už skoro usnul, uslyšel slabý nářek, který ho probudil. Rychle se zvedl, popadl svou hůl a běžel směrem, odkud slyšel nářek. Čím víc se přibližoval, tím byl nářek silnější a pronikavější. Když přiběhl až k místu, odkud nářek vycházel, viděl, jak několik skřetů s pochodněmi a zapalují šípy a střílí je do korun stromů. Stromy chytaly plamenem jeden od druhého a jejich nářek se ještě víc stupňoval."Ne!" vykřikl Dan jak nejsilněji mohl a běžel směrem k nim. Skřeti se polekali a začali prchat. Dan viděl, jak oheň rychle stravuje koruny stromů a šíří se na další. "Prosím, přestaň." řekl ohni "Působíš stromům velkou bolest a ony trpí." Oheň se náhle zastavil na stromech, ne kterých zatím byl, sice nepřestal hořet, ale nešířil se dál. "Nevěděl jsem, že mé plameny tohle působí. Vždycky jsem jedl a stravoval to, co se dalo, ale ještě mě nikdo neupozornil na to, co tím působím." Oheň se zatvářil nedůvěřivě "Co chceš dělat, uhasit můj život?" zeptal se oheň Dana "Ne, to jsem neměl v úmyslu, ale nelíbí se mi, co děláš stromům. Chtěl jsem ti navrhnout, aby jsi se zmenšil a přešel na knot jedné ze svíček, které jsem našel. Tak by jsi nikomu neubližoval a zůstal naživu." Oheň začal ustupovat "Dokud jsi mě neoslovil nevěděl jsem, o sobě, nevěděl jsem, že jsem a nevěděl ani, že můžu působit bolest, jen jsem existoval." oheň začal ustupovat ze stromů a zmenšil se na malý plamínek na konci jedné z ohořelých větviček na zemi. "Bojím se teď být a hořet plamenem, mám strach, že někomu ublížím." povídá rozrušeně oheň "Podej mi kámen, vstoupím do něj a tak uvězním své plameny, aby už nemohli ublížit." Dan se sehnul, nahmatal na zemi kámen a přiblížil k plameni. Ten kámen chytil, vynesl vysoko do vzduchu pak se roztáhl do obrovské koule, která se počala rychle a prudce smršťovat, tak prudce až to rozhoupalo koruny stromů a Dana povalilo na zem, pak oheň vstoupil do kamene a kámen spadl na zem, kde ještě chvíli svítil a podle svitu ho Dan pak našel. Když se kamene dotkl, zazářilo kolem Dana světlo, které na chvíli způsobilo, že bylo vidět jako ve dne. Za tu chvíli si stačil Dan kámen prohlédnout. Byl rudý a průhledný, měl tvar slzy a byl velice hladký. "Chci ti dát dar." povídá oheň "Polož mě na konec své hole." Dan udělal, co mu oheň řekl a kámen se začal zarývat do jejího konce. Odštipoval přitom třísky a formoval dřevo tak, aby kámen objalo, aby ten nemohl vypadnout. Pak vytáhl z hole všechnu vodu, takže se zúžila a kámen ještě pevněji objala, ale aby se nerozpadla, pojal oheň hůl vědomím a tak jí udělal téměř nezničitelnou. "Toto je můj dar, pro tebe." povídá oheň "Budu tě chránit, budu ti svítit na cestu a mé plameny ti budou k dispozici, ale jen tobě, pokud můj dar přijmeš." Dan se chvíli rozmýšlel a pak souhlasil "Přijímám tvůj dar, s tím, že neublížíš nikomu, pokud k tomu nedám svolení a neublížíš ani, kdyby mi, nebo někomu jinému, kdokoliv ubližoval." řekl s menší poklonou a oheň souhlasil. Pak pronesl "Světlo, prosím." a hlavice hole se rozzářila žlutým světlem, takže se mohl Dan dát do prohlídky škod, které oheň, ale vlastně skřeti způsobili. Nevěděl, jak stromům pomoct, i když tušil, že mají samoléčící schopnosti, na tohle jim nejspíš nebudou stačit. Když kolem procházelo malé děvčátko s plavými vlasy, v bílé říze. Stoupla si ke každému popálenému stromu a jemně přejela rukou po jeho kůře, pak si dalo prst před ústa s tichým "Pšššt." a zmizela. Popálená kůra se začala obnovovat a větve dorůstat, ale to už Dan poznal, že duch lesa je obnovený a že už se o stromy dokáže postarat, tak vyrazil k jeskyni, kde konečně mohl usnout.

Shira...Přichází bouře

16. prosince 2006 v 20:21 Příběhy Arnykie
Temné vlny se vzdouvaly proti útesům, na nichž hrad stál. Racci řvali, odlétaly k obzoru a netušili, že je pozoruje pár chladných, světle modrých očí. Shira stála na hradbách, sledovala blížící se bouři, nastavovala tvář větru, který si pohrával s prameny dlouhých bílých vlasů a zvedal cáry šatů, které kdysi mohly být fialové. Nebo možná tmavě modré. Kapky deště dopadaly na bledou, téměř průsvitnou kůži i na věky ohlazený kámen.
Rozpřáhla ruce, cítila jak do nich proniká energie, žádoucí a smyslná síla, vibrující ve vzduchu
(síla bouře)
síla, která jí způsobovala mravenčení v konečcích prstů, dalo by se říct skoro podivnou rozkoš. Proudila jí tělem, krví, Shira cítila moc - neodolatelnou, šeptající moc...
Vidíš to moře, zeptala se bytost, která její hlavu pouštěla už pouze zřídka. Většinou mlčela, ale Shira cítila její tichou (temnou) přítomnost stále.
Tam za mořem jsou země, rozlehlé země plné měst a lidí.
,,Lžeš,"odvětila čarodějnice sebejistě, ,,všichni lidé zemřeli za války,"
Proletěla nad celou krajinou, nahlédla do všech srdcí a spatřila tam strach...
To si vážně myslíš, že jsi jediná kdo přežil?zeptala se bytost škodolibě, skoro pohrdavě.
Nemyslela si to, ale věřila tomu. Bytost to věděla a nerozmlouvala jí to.
Oblohou projel první blesk.
Shiřiny ruce začaly zářit, vzduch zhoustl....
Síla lomcovala hradem. Blesk udeřil do nejvyšší věže, nebe vzplálo tisíci ohni a pak potemnělo..Vítr z jejích vlasů vytvářel přízračnou svatozář, pohrával si s jejím drobným tělem a vypadalo to, že ji každou chvíli svrhne dolů...
Moře se proměnilo v temně černé sklo, poseté prasklinkami vln...
,,Kdo je ten král, kterého se chystáš přivést?" zařvala do větru. Magie už jí prostoupila naplno, každý kousek těla a Shira cítila jak jí svádí. Oči jí potemněly, stejně jako moře. Kdysi, (nejspíš v jiném životě, protože ona už si na to nevzpomínala) jí dříve kaštanové vlasy zbělely. Dnes v noci se jí do očí vloudila temnota, proměnila je v hluboké a studené tůně, plné číhajícího nebezpečí. Nebezpečí, které čeká někde pod hladinou...A takové už zůstaly navěky.
Bytost se jí uvnitř hlavy rozesmála. A byl to zlý, ošklivý smích.
To ty ho přivedeš. Jsi klíč, rozumíš? A navěky za to poneseš následky.
Zatracení, pomyslela si. Přesně to mě čeká.
Bytost mlčela. Přesto Shira cítila že uvnitř ní stále je, vyčkává a zvažuje. Pak jí ukázala obrazy, možná budoucnost, která čeká tenhle svět. Čarodějky se zmocnil pocit závratě, protože viděla věci, které by lidská bytost neměla vidět(více než jednou), ale Shira už vlastně ani nebyla lidská bytost, tedy v tom původním slova smyslu. Bytost jí ukázala města, která nikdy neviděla a lidi, které neznala...
A aniž by si to uvědomila, proběhly okolo ní týdny, prostě jí protekly mezi prsty jako zrnka písku.
Už víš? Zeptala se bytost když obrazy zmizely. Čarodějka se hořce usmála a cítila jak z jejích přeplněných očí uniká první hořká slza. Po ní přišla další a další...a všechny je smyl déšť. Čarodějnice brečela-tiše, důstojně, jenom tak, jak může člověk, co už není člověkem, tedy alespoň v tom původním slova smyslu.
,,Vím."Odpověděla a ta slova odnesl vítr. Jenomže bytost nepotřebovala slyšet, věděla, co Shira odpoví. Co odpoví žena, která nedokázala plakat pro válkou zničený svět, pro zmařené životy ani pro ztracenou lásku. A které plakala teď, když konečně pochopila. Ano, ironie světa je věčná...
Později, když si na tu chvíli vzpomněla, nechápala proč se cítila tak otupělá, prázdná, pustá...Jako poušť, jako nekonečný, bezútěšný oceán...
,,Co po mě chceš, než to skončí?"zeptala se ta poušť dutým hlasem.
A bytost jí to řekla.

Sir Rocon Saref

15. prosince 2006 v 23:19 Postavy Arnykie
Je tomu už dávno, co jsem vedl svou poslední velkou bitvu, ale do nejdelší smrti na ni nezapomenu. Já a legie mých válečníků, kteří bojovali po mém boku vždy až do konce, jsme se vraceli z bitvy na ztracených plání, do našich domovů. Cestou zpět jsem narazil na místo o kterém jsem si myslel že nemůže existovat. V tom okamžiku mi celé tělo polil pot. Poznal jsem že, to místo bylo mým domovem. Při pohledu na zpustošenou krajinu a na město které bylo do zakladu zničeno, jsem se posadil a v duchu přemýšlel. co se tu jen mohlo stát. V tom mě popadl vztek i lítost zároveň. Na zemi se všude váleli mrtvoly. A pak sem to uviděl. "ne, to není možné!" mezi mrtvolami ležel i můj otec a zbytek rodiny. Pravděpodobně nepřežil jediný člen mého lidu.
To co jsem viděl mnou velmi otřáslo a ve hněvu jsem zařval "kdo to udělal". Bylo ticho. Na můj vkus až moc ticho. Zdrceně jsem koukal na hory a doufal, že to je jen sem. Zdálo se mi, že jsem cosi zahlédl v hoře, něco jako stín. Měl jsem pravdu asi jsem něco přivolal. Netušil jsem co by to bylo, asi jsem se zbláznil. Kéž by to tak bylo. Stíny, co jsem viděl byly jakýchsi kreatur.Nevím co to bylo zač, ale vím že to bylo strašně rychlé. Musel jsem rychle reagovat. Vydal jsem povel na bojové pozice. Během minuty ty strašné kreatury urazily pět mil a začaly nás obklopovat ze všech stran. Bylo jich minimálně jednou tolik co nás. Pomalu ale jistě mě zatlačili do pasti. Nemohl jsem nic. Rozhodnutí bylo těžké, věděl sem že už nemám co ztratit. Rozhod jsem se, že když zemřu tak se ctí a nevzdám se. Boj byl předem jasný , ta prasata křížená s nějakým obrem byla strašně silná. Řadu jsme neudrželi déle než pět minut. Během hodiny všichni padli. Myslel jsem že jsem taky padl.
Měl sem něco jako štěstí v neštěstí. Utrpěl jsem jen pár škrábanců, ale při pohledu na bitevní pole mi došlo, že jsem zřejmě poslední z mé rasy, rasy Vyššího Lidu. Teď už jen bloudím tímto zničeným a zkaženým světem a hledám zbytek mého lidu, a doufám že se mi podaří, nalézt některé ze svých bratří a sester, abych mohl odčinit co jsme provedl. Budu hledat dokud budu živ.
Rytíř
Umění boje 4 Magická rezistence 2 Fyzická rezistence 2 Umění najít 1 Stopování 1